Uplakaná Vídeň

Naskytla se nám možnost poměrně lacino se podívat do Vídně. Zájezd organizovala liga vozíčkářů zdarma pro držitele průkazů ZTP nebo ZTP/P a jeho průvodce. Manžel průkazku má a já často hraji roli jeho průvodce. Proč toho tedy nevyužít! Já ve Vídni ještě nikdy nebyla, vlastně vůbec v Rakousku. Autobus vyjížděl z Brna, což pro nás taky bylo příhodné, do Prahy to máme dál než do Vídně. A tak jsme jednoho studeného říjnového dne vyrazili...

Vídeň není od Brna tak daleko, cesta poměrně rychle ubíhala. Ani jsme se nenadáli a zastavovali jsme na rušné magistrále nedaleko parku. Průvodce nás provedl parkem, celkem měl naspěch, takže jsem ani nestihla vyfotit pomníček, který jsme míjeli s "typicky německým jménem" Zelinka. Průvodce rozhodně nebyl žádný profesionál a podle toho také vypadal skromný výklad, který nám cestou poskytoval. Pokračovali jsme ulicí ke katedrále svatého Štěpána, která patří mezi nejvýznamnější Vídeňské památky. Zcela nepovšimnut zůstal nedaleký dům, kde žil Mozart, přitom stačilo udělat jen malou odbočku.

Na Štěpánském náměstí jsme dostali krátký rozchod, abychom si mohli individuálně prohlédnout katedrálu. Bohužel v době naší návštěvy probíhala rozsáhlá rekonstrukce, takže kostel byl zvenčí zahalen do lešení a plachet. Zašli jsme s manželem nakouknout dovnitř, ale jen na krajíček, protože dále byl vstup zpoplatněn. Fotky z těch obrovských tmavých prostor nejsou nic moc, ale snažila jsem se.

Katedrála sv. Štěpána

Katedrála sv. Štěpána

Katedrála sv. Štěpána

Prošli jsme se okolím kostela, zašli do nedaleké uličky Graben, kde jsem si vyfotila několik domů a Mariánský sloup...

ulice Graben

Mariánský sloup

Pokračovali jsme Korutanskou ulicí se spoustou prý luxusních obchodů. Na některé nás průvodce upozorňoval, ale já si z toho moc nepamatuju, protože obchody nepovažuju za nijak zajímavé. Zvlášť když nemám čas nebo peníze v nich nakoupit - v tomto případě se jaksi nedostávalo obojího. Naopak mě velmi zaujal Maltézský kostel, který téměř splýval s okolní zástavbou. Bohužel věžička se mi na fotku nevešla. Velmi jsem také ocenila krátkou odbočku na Nový trh s nádhernou fontánou Donnerbrunnen.

Maltézský kostel

fontána Donnerbrunnen

Došli jsme až ke galerii Albertina - pravděpodobnému důvodu cesty většiny účastníků zájezdu. Opět jsme dostali rozchod s doporučením navštívit výstavu právě ve zmíněné galerii. Pár jich tam skutečně šlo. Ale my měli jiné plány. Byla jsem rozhodnutá ochutnat pravý Sachrův dort, ať to stojí, co to stojí. A i když ten dort dostanete ve Vídni téměř na každém rohu, tak já doufala, že si ho dám přímo v místě vzniku, tedy v hotelu. Z plánku, který jsem si doma vytiskla, jsem zjistila, že mám obrovské štěstí, protože jsme se nacházeli jen pár kroků od hotelu Sacher. Ten hotel nevypadá nijak zvláštně, člověk by ho snadno přehlédl...

Hotel Sacher

A po zákusku jsme zbytek volna využili k procházce v okolí hotelu. V jeho sousedství se nachází budova Vídeňské státní opery. Tu jsme si obešli celou kolem dokola. Času už jsme moc neměli, tak jsme nikam nespěchali a kochali se různými zákoutími této nádherné stavby.

Vídeňská státní opera

Vídeňská státní opera

Vídeňská státní opera

Vídeňská státní opera

Celý den mrholilo, ale teď se regulérně rozpršelo. Vrátili jsme se před Albertinu, kde jsme se měli opět sejít s ostatními a společně pokračovat k Hofburgu. Bohužel, někdo z účastníků zájezdu se zdržel a my jsme na něj byli nucení čekat. Zřejmě i díky tomu jsme Hofburgem víceméně jen bez zastávky proběhli aniž bychom dostali možnost si ho alespoň zvenčí trošku blíže prohlédnout. Fotila jsem prakticky za pochodu, což není zrovna ideální. I tak jsem pořídila alespoň nějaké fotky detailů, které jsme cestou míjeli.

Hofburg

Hofburg

Hofburg

Hofburg

Hofburg

Hofburg

A pak už jen na autobus a zpátky domů... Ještě jsem stihla cestou vyfotit Přírodovědecké muzeum - co je to za budovu jsem si musela zjistit až doma. Nebo je to možná to druhé - Uměleckohistorické? Jsou si hodně podobné a stojí naproti sobě... A lehce zamžený výhled na radnici v dáli.

Muzeum

Radnice

navštíveno 17.10.2010

Otmuchowské jezero

Tentokrát nešlo primárně o výlet. Jeli jsme obchodně do Polska, kousek za Nisu. Cesta vedla přímo pod "hrází" Otmuchowského jezera. Měla jsem možnost jeho velikost obdivovat už dříve z některých vrcholků  Jeseníků. Ale pohled z dálky je něco jiného, než vidět je na vlastní oči takto z blízka... Zvlášť, když se ta hráz táhla podél silnice v délce asi 3 kilometrů, a pak se stáčela a dál pokračovala do nedohledna. Je to opravdu úctyhodné vodní dílo. Celková délka hráze je přes 6 km a její výška dosahuje i 20 m. O vybudování jezera-přehrady se uvažovalo už před První světovou válkou. Ale do realizace tohoto projektu se pustili teprve Němci v letech 1928-33.

My si nakonec udělali dvě zastávky. První nedaleko Frydrychówa, v místě, kde téměř nic zajímavého nebylo. Byl tu malý kiosek poblíž schodů nahoru na hráz. I když parkování bylo jen pár metrů od hlavní silnice, teprve porovnání hráze z výškou lidí, stoupajících či scházejících po těch schodech jí dodávalo ten skutečný dojem monumentálnosti.

Výstup na hráz

Na vrcholu hráze vedla cesta

Vody bylo poměrně málo

Další zastávku jsme si udělali na okraji Ścibórz. V těch místech je jakési rekreační centrum. V okolí jsou pláže, kempy (nyní prázdné), restaurace a bufety... Trošku jsme se prošli po pláži... Počasí na koupání nebylo, takže tu byl klid, ale v sezóně je tu prý dost velký mumraj. 

Jezero se zdálo být nekonečné

Pohled opačným směrem

Přepad

Nebezpečí nehrozí, pod přepadem se pasou krávy...

Vodárenská věž nedaleko

Stylová restaurace

Navštíveno: 16.6.2020

Vida VIDA!

Náš syn je fanda všemožných pokusů a vůbec se zajímá o všechno možné kolem sebe. Jeho snad nejoblíbenější knížky jsou encyklopedie (dříve hlavně dětské, dnes už všechny). A tak bylo jasné, že jednoho dne musíme navštívit i tento vědecký zábavní park v Brně.

Poprvé jsme jej navštívili v době, kdy chodil asi do 2.třídy. Už tenkrát si to moc užíval, dokonce tolik, že jsme jej nestihli projít celý. Každý pokus ho velmi zajímal a opakoval ho několikrát ve snaze přijít všemu na kloub. Věděli jsme, že budeme muset jednou prohlídku dokončit, jen jsme netušili, že to bude trvat tak dlouho, než se do Vidy znovu vrátíme. Na druhou stranu to vůbec nebylo na škodu. Jako starší si to užíval zase jinak. Jednak si ze své dřívější návštěvy skoro nic nepamatoval. A pak byl už dost velký, aby vše objevoval sám s kamarádem (kterého jsme k výletu přibrali) a nepotřeboval naše vedení. Ale i my dospělí si to užívali a prohlíželi si exponáty, které zase zajímaly nás.

V centru je také přednáškový sál, kde se během dne můžete zúčastnit zajímavé prezentace z oblasti vědy. Vše je zábavnou formou, aby to děti bavilo. Ovšem světelné podmínky v centru jsou příšerné, což je důvodem, že mám odtud tak málo použitelných fotografií.

Hra na moderátora počasí

Tento pokus ho zaujal jak poprvé ...

... tak i při další návštěvě

Příprava na dovolenou
aneb jak funguje plavební komora

Hra s geologickou tematikou

navštíveno: březen 2016

září 2019

S prázdnou kapsou do lázní

Srpnový výlet do lázní se u nás stal už tradicí. Vyrážíme prakticky každý rok. Nedaleko Prostějova jsou malé lázničky Skalka. Možná jste o nich nikdy neslyšeli, nejsou tak slavné jako Luhačovice nebo Karlovy Vary. Ale jsou blízko, je tam krásně, na rozdíl od těch vyhlášených i málo lidí a neutratíte tam. I když úplně liduprázdno tam není snad nikdy, lidé z okolí si tam často zajíždějí pro vodu.

Ve Skalce je několik minerálních pramenů s různým obsahem minerálů a tudíž s různými účinky. Chuťově i čichově jsou si však velmi podobné. Kolem nich je upravená promenáda. Nikdy nezapomeneme všechny prameny ochutnat. Nejsou špatné, ale jejich vůně je odporná a kazí celkový požitek. Adámek to vyřešil po svém: Zacpal si nos, zhluboka se napil a prohlásil: "Mňam!"

Když takto zocelíme naše zdraví, vypůjčíme si v lázeňském domě věci na minigolf a strávíme příjemnou a veselou hodinku hraním. Vždycky se u toho dobře bavíme, ať už se nám daří, nebo ne. S manželem se snažíme dělat si legraci z našich nepovedených odpalů a Adámek se to naučil taky, takže se všichni hodně nasmějeme. A o to jde, ne kdo vyhrál, ale že byla sranda!

Vrátíme hole a míčky, projdeme se ještě blízkým parkem, vyzkoušíme venkovní posilovnu... Dokud byl Adámek malý, stavili jsme se i na dětském hřišti.

Celý výlet zakončíme v restauraci, kde si dáme nějakou dobrůtku. Nejčastěji medovník. Strávili jsme prima odpoledne a vyšlo nás to celou rodinu na necelé tři stovky.

Navštíveno 24.8.2014

Sladovna Castello

Využila jsem příležitosti a v rámci Dnů Evropského kulturního dědictví navštívila jinak nepřístupnou sladovnu Castello v Prostějově. Tyto dny jsou zaměřeny na nejrůznější historické památky. Ale sladovna? Navíc fungující?... Čím se zasloužila o zařazení mezi památky, tedy tzv. naše kulturní dědictví?

I když se to asi nezdá, ona to skutečně památka je - technická. Sladovna je v provozu od roku 1892 a od té doby se v ní toho mnoho nezměnilo. Ovšem historie sladovny je o něco starší - bratři Winterové ji v těchto místech založili již v roce 1800. V roce 1892 do základů vyhořela a musela tedy být postavena znovu. Od té doby (až na válečná léta) je sladovna v provozu. Znárodnění a začlenění provozu do Obchodních sladoven podniku mnoho neublížilo. Nebyl zájem investovat a tak podnik sice pomalu chátral. Na druhou stranu se však zachoval téměř v původní podobě.

V roce 1992 jej v rámci privatizace koupil současný majitel, který se rozhodl zachovat tradiční výrobu sladu stejným způsobem, jak jej dělávali naši předkové. Samozřejmě už se nedělá vše ručně, ale používají mechanizaci, přesto proces sladování nijak neurychluje a tak si slad zachovává svou výbornou kvalitu.

A jak to v takové sladovně chodí? Dovezený ječmen se uskladní. Potom se roztřídí podle jakosti, vyčistí a uloží na sýpkách, kde se nechá několik dní odpočinout. Sýpky mají několik pater a ječmen se postupně přesypává z vyšších do nižších, aby se při tom provzdušnil. 

Sýpka

Ze sýpek se potom přesypává do šnekového dopravníku, který jej dopraví do máčírny.

Dopravník ze sýpky do máčírny

Obrovským nádobám pro máčení se říká náduvníky. V Prostějovské sladovně je jich osm a každý pojme až 18 t ječmene. Vodu, v níž se ječmen 2-3 dny máčí, je nutné okysličovat - dmychadlem se vhání kyslík do nádob pomocí soustavy trubek.

Vnitřek náduvníku

Náduvníky zespodu

Namočené zrno se uloží na humna, kde započne proces klíčení, během nějž dochází k přeměně škrobů na cukry. Na humnech se ječmen pravidelně přeorává (obrací) a podle potřeby ještě vlhčí. Dříve se to dělalo ručně, nyní k tomu slouží stroj. Z toho důvodu jsou humna rozdělena na části o šířce, která odpovídá šířce stroje. Po stranách betonového soklu jsou potom kolejnice v nichž stroj popojíždí.

Humna

"Přeorávač"

Jak vypadala humna dříve je vidět na dalším obrázku. Majitel by tuto část chtěl zachovat. Uvažuje i o možné instalaci nějaké výstavy sladovnictví, ale to je zatím jen velmi nejasný sen.

Původní humna

Naklíčený ječmen se přesune na hvozdy, což je vlastně taková sušárna, kde se pomocí tepla zastaví klíčení. Celý proces sušení dnes řídí počítač.

Velín

Po usušení se ještě musí slad ještě zbavit klíčků, znovu vyčistit a naleštit, než je expedován do pivovarů.

Věž hvozdu

Výhled ze střechy pod věží

navštíveno: 26.9.2020