čtvrtek 18. března 2021

Otmuchowské jezero

Tentokrát nešlo primárně o výlet. Jeli jsme obchodně do Polska, kousek za Nisu. Cesta vedla přímo pod "hrází" Otmuchowského jezera. Měla jsem možnost jeho velikost obdivovat už dříve z některých vrcholků  Jeseníků. Ale pohled z dálky je něco jiného, než vidět je na vlastní oči takto z blízka... Zvlášť, když se ta hráz táhla podél silnice v délce asi 3 kilometrů, a pak se stáčela a dál pokračovala do nedohledna. Je to opravdu úctyhodné vodní dílo. Celková délka hráze je přes 6 km a její výška dosahuje i 20 m. O vybudování jezera-přehrady se uvažovalo už před První světovou válkou. Ale do realizace tohoto projektu se pustili teprve Němci v letech 1928-33.

My si nakonec udělali dvě zastávky. První nedaleko Frydrychówa, v místě, kde téměř nic zajímavého nebylo. Byl tu malý kiosek poblíž schodů nahoru na hráz. I když parkování bylo jen pár metrů od hlavní silnice, teprve porovnání hráze z výškou lidí, stoupajících či scházejících po těch schodech jí dodávalo ten skutečný dojem monumentálnosti.

Výstup na hráz

Na vrcholu hráze vedla cesta

Vody bylo poměrně málo

Další zastávku jsme si udělali na okraji Ścibórz. V těch místech je jakési rekreační centrum. V okolí jsou pláže, kempy (nyní prázdné), restaurace a bufety... Trošku jsme se prošli po pláži... Počasí na koupání nebylo, takže tu byl klid, ale v sezóně je tu prý dost velký mumraj. 

Jezero se zdálo být nekonečné

Pohled opačným směrem

Přepad

Nebezpečí nehrozí, pod přepadem se pasou krávy...

Vodárenská věž nedaleko

Stylová restaurace

Navštíveno: 16.6.2020


čtvrtek 18. února 2021

Vida VIDA!

Náš syn je fanda všemožných pokusů a vůbec se zajímá o všechno možné kolem sebe. Jeho snad nejoblíbenější knížky jsou encyklopedie (dříve hlavně dětské, dnes už všechny). A tak bylo jasné, že jednoho dne musíme navštívit i tento vědecký zábavní park v Brně.

Poprvé jsme jej navštívili v době, kdy chodil asi do 2.třídy. Už tenkrát si to moc užíval, dokonce tolik, že jsme jej nestihli projít celý. Každý pokus ho velmi zajímal a opakoval ho několikrát ve snaze přijít všemu na kloub. Věděli jsme, že budeme muset jednou prohlídku dokončit, jen jsme netušili, že to bude trvat tak dlouho, než se do Vidy znovu vrátíme. Na druhou stranu to vůbec nebylo na škodu. Jako starší si to užíval zase jinak. Jednak si ze své dřívější návštěvy skoro nic nepamatoval. A pak byl už dost velký, aby vše objevoval sám s kamarádem (kterého jsme k výletu přibrali) a nepotřeboval naše vedení. Ale i my dospělí si to užívali a prohlíželi si exponáty, které zase zajímaly nás.

V centru je také přednáškový sál, kde se během dne můžete zúčastnit zajímavé prezentace z oblasti vědy. Vše je zábavnou formou, aby to děti bavilo. Ovšem světelné podmínky v centru jsou příšerné, což je důvodem, že mám odtud tak málo použitelných fotografií.


Hra na moderátora počasí

Tento pokus ho zaujal jak poprvé ...

... tak i při další návštěvě

Příprava na dovolenou
aneb jak funguje plavební komora

Hra s geologickou tematikou

navštíveno: březen 2016
září 2019






čtvrtek 21. ledna 2021

S prázdnou kapsou do lázní

Srpnový výlet do lázní se u nás stal už tradicí. Vyrážíme prakticky každý rok. Nedaleko Prostějova jsou malé lázničky Skalka. Možná jste o nich nikdy neslyšeli, nejsou tak slavné jako Luhačovice nebo Karlovy Vary. Ale jsou blízko, je tam krásně, na rozdíl od těch vyhlášených i málo lidí a neutratíte tam. I když úplně liduprázdno tam není snad nikdy, lidé z okolí si tam často zajíždějí pro vodu.


Ve Skalce je několik minerálních pramenů s různým obsahem minerálů a tudíž s různými účinky. Chuťově i čichově jsou si však velmi podobné. Kolem nich je upravená promenáda. Nikdy nezapomeneme všechny prameny ochutnat. Nejsou špatné, ale jejich vůně je odporná a kazí celkový požitek. Adámek to vyřešil po svém: Zacpal si nos, zhluboka se napil a prohlásil: "Mňam!"


Když takto zocelíme naše zdraví, vypůjčíme si v lázeňském domě věci na minigolf a strávíme příjemnou a veselou hodinku hraním. Vždycky se u toho dobře bavíme, ať už se nám daří, nebo ne. S manželem se snažíme dělat si legraci z našich nepovedených odpalů a Adámek se to naučil taky, takže se všichni hodně nasmějeme. A o to jde, ne kdo vyhrál, ale že byla sranda!


Vrátíme hole a míčky, projdeme se ještě blízkým parkem, vyzkoušíme venkovní posilovnu... Dokud byl Adámek malý, stavili jsme se i na dětském hřišti.




Celý výlet zakončíme v restauraci, kde si dáme nějakou dobrůtku. Nejčastěji medovník. Strávili jsme prima odpoledne a vyšlo nás to celou rodinu na necelé tři stovky.


Navštíveno 24.8.2014

čtvrtek 3. prosince 2020

Sladovna Castello

Využila jsem příležitosti a v rámci Dnů Evropského kulturního dědictví navštívila jinak nepřístupnou sladovnu Castello v Prostějově. Tyto dny jsou zaměřeny na nejrůznější historické památky. Ale sladovna? Navíc fungující?... Čím se zasloužila o zařazení mezi památky, tedy tzv. naše kulturní dědictví?


I když se to asi nezdá, ona to skutečně památka je - technická. Sladovna je v provozu od roku 1892 a od té doby se v ní toho mnoho nezměnilo. Ovšem historie sladovny je o něco starší - bratři Winterové ji v těchto místech založili již v roce 1800. V roce 1892 do základů vyhořela a musela tedy být postavena znovu. Od té doby (až na válečná léta) je sladovna v provozu. Znárodnění a začlenění provozu do Obchodních sladoven podniku mnoho neublížilo. Nebyl zájem investovat a tak podnik sice pomalu chátral. Na druhou stranu se však zachoval téměř v původní podobě.

V roce 1992 jej v rámci privatizace koupil současný majitel, který se rozhodl zachovat tradiční výrobu sladu stejným způsobem, jak jej dělávali naši předkové. Samozřejmě už se nedělá vše ručně, ale používají mechanizaci, přesto proces sladování nijak neurychluje a tak si slad zachovává svou výbornou kvalitu.

A jak to v takové sladovně chodí? Dovezený ječmen se uskladní. Potom se roztřídí podle jakosti, vyčistí a uloží na sýpkách, kde se nechá několik dní odpočinout. Sýpky mají několik pater a ječmen se postupně přesypává z vyšších do nižších, aby se při tom provzdušnil. 

Sýpka

Ze sýpek se potom přesypává do šnekového dopravníku, který jej dopraví do máčírny.

Dopravník ze sýpky do máčírny

Obrovským nádobám pro máčení se říká náduvníky. V Prostějovské sladovně je jich osm a každý pojme až 18 t ječmene. Vodu, v níž se ječmen 2-3 dny máčí, je nutné okysličovat - dmychadlem se vhání kyslík do nádob pomocí soustavy trubek.

Vnitřek náduvníku

Náduvníky zespodu

Namočené zrno se uloží na humna, kde započne proces klíčení, během nějž dochází k přeměně škrobů na cukry. Na humnech se ječmen pravidelně přeorává (obrací) a podle potřeby ještě vlhčí. Dříve se to dělalo ručně, nyní k tomu slouží stroj. Z toho důvodu jsou humna rozdělena na části o šířce, která odpovídá šířce stroje. Po stranách betonového soklu jsou potom kolejnice v nichž stroj popojíždí.

Humna

"Přeorávač"

Jak vypadala humna dříve je vidět na dalším obrázku. Majitel by tuto část chtěl zachovat. Uvažuje i o možné instalaci nějaké výstavy sladovnictví, ale to je zatím jen velmi nejasný sen.

Původní humna

Naklíčený ječmen se přesune na hvozdy, což je vlastně taková sušárna, kde se pomocí tepla zastaví klíčení. Celý proces sušení dnes řídí počítač.

Velín

Po usušení se ještě musí slad ještě zbavit klíčků, znovu vyčistit a naleštit, než je expedován do pivovarů.

Věž hvozdu

Výhled ze střechy pod věží

navštíveno: 26.9.2020



čtvrtek 5. listopadu 2020

Plavba Baťákem

Baťův kanál je úctyhodné dílo za nímž stojí slavný Zlínský obuvník Tomáš Baťa a jeho pokračovatelé. Proto také kanál nese jeho jméno. Splavnění řeky Moravy by totiž jednak otevřelo další trhy obchodníkům a zároveň poskytlo možnost levnější dopravy. V dnešní době už lodní doprava zřejmě není tak ekonomická, a tak dlouhá léta kanál chátral. Teprve po roce 1989 se začalo s jeho obnovou a opravami. Dnes je z něj významná turistická atrakce. No řekněte sami, není to úžasné dobrodružství, plavit se několik dní na lodi a na večer kotvit v přístavech i mimo ně ... My si to dopřáli a nelitovali jsme.

Náš dočasný plovoucí domov

Mohlo by se zdát, že půjčit si obytnou loď na Baťáku je snadné. Vždyť je jich tam tolik! Ale nenechte se mýlit, je o ně opravdu velký zájem a většina je zamluvená déle než rok dopředu. Takže pokud si chcete opravdu vybírat, máte na příští sezónu nejvyšší čas. My objednávali už loni v dubnu, protože jsem ještě omezená výběrem termínu (jako účetní si nemůžu vzít dovolenou kdykoliv, ale musím respektovat termíny pro podání různých hlášení a přiznání). Vybrali jsme si snad nejluxusnější loď, co byla nabízena k pronájmu. Ten "luxus" neberte tak doslova, protože velikost lodi je omezena možnostmi plavební cesty, a tak se vše potřebné k pobytu muselo směstnat na prostor 3x11 m. Prostory byly opravdu stísněné, a přestože loď měla kapacitu 8 osob, i v pěti nám tam bylo občas pěkně těsno.

Pohoda na přídi

Domovský přístav jsme měli ve Veselí nad Moravou. Byl to soukromý přístav, nikdo jiný tam kotvit nesměl a nikdo jiný ani neměl přístup do zázemí přístavu, kde bylo sociální zařízení, kuchyňka, parkoviště, dětské hřiště, ohniště, altán... Vše pěkně oplocené a uzamčené, jen my "námořníci" měli klíče. Přijeli jsme už v pondělí dopoledne celí natěšení. Převzetí lodi, nastěhování, zaškolení a cvičná plavba zabraly dost času, takže jsme už nikam nepluli. Ostatně stejně v pondělí jsou plavební komory mimo provoz a tak bychom se ani moc daleko nedostali a museli kotvit někde u břehu. Dali jsme tedy přednost pohodlí přístavu a raději vyrazili se podívat do města. Veselí není až tak turisticky zajímavé. Tedy alespoň pro nás tam nebylo nic, co bychom museli vidět. Jen jsme se prošli městem. Líbilo se mi podvečerní náměstí.

Náměstí ve Veselí

Ráno jsme vyrazili na cestu. Prvním naším cílem byly Vnorovy. Jitka s přítelem si tam zamluvili kanoi, aby si mohli proplout meandry staré Moravy. Je to nádherná krajina, kterou znáte z filmu Cesta do pravěku. Trošku jsem mladým záviděla, ale my s manželem jsme si už na to netroufli.


My během zastávky obhlídli přístav, v němž se nachází pozůstatek technické památky "lanovky pro lodě". Škoda, že tam nebyla alespoň nějaká cedule o tom zařízení a jak fungovalo. Také jsme si prohlédli nejnebezpečnější místo celé naší plavby: křížení kanálu s řekou Moravou, okořeněné hned dvěma plavebními komorami za sebou. Naštěstí proud nebyl silný a tak riziko bylo minimální a my propluli bez problémů. Ale minulý týden tam prý "zase" tahali ven nějakou loď vrtulníkem.

Torzo lanovky pro lodě

Křížení kanálu s Moravou

Jelikož nám ve Vnorovech všichni místní tvrdili, že to nemáme šanci do Skalice stihnout, tak jsme raději jeli bez zastávky až do Petrova. Teprve tam jsme si dovolili na chvíli zastavit, protože na další cestě už nás nečekala žádná komora. Petrov je celkem malá vesnička, ale může se pyšnit titulem největší přístav na Baťáku. Turisticky zajímavé jsou místní vinné sklípky, ale loď podobně jako auto nesmíte řídit pod vlivem alkoholu, takže jsme byli nuceni se této atrakce vzdát.

Přístav Petrov

Po krátkém odpočinku jsme tedy pokračovali do Skalice, kde jsme se měli setkat s Jitkou a jejím přítelem. Skalice už je na Slovensku, v jejím okolí vede hranice středem Baťáku. Podle mínění některých "zkušenějších" cestovatelů - nejhorší přístav s minimem služeb a neochotným osazenstvem. Nejspíš to byla pravda, protože ani nám se tam příliš nelíbilo. Sice prostředí krásné, ale přes noc není možnost ani dojít si na záchod. A v občerstvení berou pouze Eura - ty jsme s sebou fakt neměli. Nic, kvůli čemu by stálo za to tam nocovat. Když mladí dorazili, vypluli jsme zpět proti proudu na nedaleký Výklopník, kde jsme přenocovali.

Výklopník

Přístaviště u Výklopníku sice nedisponuje pitnou vodou, ale jinak poskytuje poměrně standardní služby (sprcha, WC, občerstvení, elektrická přípojka, WIFI...). Samotný výklopník je technickou památkou, kterou je možné navštívit. Sloužil k překládání uhlí z vlaku na lodě - uvnitř si o tom můžete počíst a prohlédnout si dobové i současné fotografie, plánky apod. Další pěknou atrakcí je umělý ostrůvek s háječkem a volně žijícími zvířátky. Bohužel asi před týdnem tu řádila prudká bouře, která polámala stromy široko daleko, a tak se na ostrůvek kvůli bezpečnosti nesmělo, dokud to nedají do pořádku.

Ostrůvek pod výklopníkem

Ráno jsme nikam nespěchali. Dnešní cíl jsme měli naplánovaný ve Strážnici, což není daleko. V poklidu jsme posnídali, prohlédli si výklopník a chvilku před polednem vypluli. Zastavili jsme se v Petrově na oběd, aby si i mladí mohli tento výjimečný přístav prohlédnout. A krátce po poledni dorazili do Strážnice. Přístaviště ve Strážnici je pěkné, vybavené, ale na tak významné turistické centrum velmi malé. Museli jsme loď ukotvit do břehu asi sto metrů od přístavu, což znamenalo, že jsme nemohli využít všechny služby (elektřina a wifi), ale zase jsme nemuseli platit poplatek. Ta chybějící elektřina a wifina nám až tak nevadily - elektřiny jsme měli dost ze soláru a rozhodně jsme neměli v úmyslu trávit dovolenou on-line. Mimochodem, do večera se za námi ještě nahromadilo lodí...


Kotvili jsme přímo u zahrady, kde byli mladí daňci. Když jsme loď zajistili, vyrazili jsme do skanzenu. O něm vám napíšu zvlášť. Další den ráno jsme si s Jitkou šli prohlédnout Strážnici. Chlapům se nechtělo - jejich škoda. Zašly jsme si na konec zámecké zahrady, kde je památná platanová alej. A pak také do infocentra pro nějaké suvenýry. Cesta nás vedla kolem Bílé věže a když jsme viděli, že je možné se podívat nahoru, tak jsme toho využily.

Strážnice - platanová alej v zámecké zahradě

Strážnice - Bílá věž

Vypluli jsme na další cestu. Bez zastávky jsme pluli až do Veselí, kde se s námi mladí rozloučili, protože se museli už vrátit domů. My využili zázemí domovského přístavu, uklidili si loď, zašli si umýt špinavé nádobí (ne, že bychom na lodi nemohli, ale šetřili jsme vodou), osprchovali se (protože ve Strážnici byl takový nával, že jsme to vzdali), naobědvali se, odpočinuli si... A pozdě odpoledne jsme ještě přejeli do Uherského Ostrohu, kde jsme zůstali na noc.

Uherský Ostroh - otočný most

Uherský Ostroh je malé městečko a je tak trochu opomíjené. A to je škoda, protože podle mě má rozhodně co nabídnout a stojí za návštěvu. V místě, kde cyklostezka křižuje Baťák je zvedací most. Ne vždy je nutné jej zvednout, jen když proplouvají vyšší lodě. V jeho sousedství je pak ještě otočný most pro větší dopravní prostředky, který zřejmě slouží pro potřeby údržby ostrůvku. Ve městě pak naleznete zámek, kde můžete absolvovat dvě prohlídkové trasy - první vede na věž a je s výkladem o historii. Ale pro děti zajímavější bude rozhodně "tajemné" podzemí. Jedná se o čtyři místnosti, každá tematicky upravená: první nás seznámí s "Tajemnou řečí vody", v druhé naleznete "Paměť světla", třetí na první pohled nejméně zajímavá obsahuje "jen" pravděpodobně nejníže položenou Rozhlednu  na světě a Nesmírnou věž v jejímž nitru se skrývá bezedná studna. Poslední místnost nás potom přenese na Planetu jednorožců. Bylo to fakt kouzelné!

Uherský Ostroh - bezedná studna

Uherský Ostroh - planeta jednorožců

Po prohlídce města a hlavně podzemí, jsme odrazili a vypluli dál proti proudu do Starého města. Staré město a Uherské hradiště mají každý svůj přístav. Ten v Hradišti je větší (možná druhý největší na Baťáku) s celkem standardním zázemím. Přesto, pokud se vám poštěstí zakotvit ve Starém městě, budete pravděpodobně spokojenější. My to štěstí měli! Myslím, že jsme ten den byli poslední, komu se tu podařilo zakotvit, a to jsme dorazili krátce po poledni. Všichni další už museli do Hradiště - je to sice jen pár metrů, ale něco tomu přecejen chybí: pořádná hospoda! V žádném jiném přístavu skutečná hospoda, kde by se pořádně vařilo, nebyla - všude jen občerstvení a bufety. Nic proti nim, ale jsem přesvědčená, že právě ta hospoda byla důvodem, proč bylo i v přístavu tak narváno.

Jedna z mnoha plavebních komor

Ještě to odpoledne jsem vyrazila si prohlédnout Hradiště. Tentokrát sama. Přiznám se, že Hradiště mě až tak nenadchlo. Ono když se to tak vezme, tak ty města jsou taky pořád stejný a jen málokde je něco, co vyčnívá natolik, že to člověku uvízne v paměti na dýl než pár hodin. V Hradišti jsem nic až tak výjimečného neobjevila.

Uherské Hradiště

Ráno jsem pak vyrazila na průzkum do Starého města. Od něj jsem očekávala ještě méně, ale nakonec jsem byla příjemně překvapená. Bohužel jsem se nemohla zdržet dost dlouho, abych si vše mohla prohlédnout, ale umínila jsem si, že manžela přesvědčím, abychom si sem někdy zajeli třebas na víkend. Co mě tedy zaujalo natolik, že se tam chci vrátit? Především Památník Velké Moravy. Ač je tam už od roku 1969, já o něm nikdy neslyšela. Relativní "novinkou" ve Starém městě je pak moderní kostel Sv. Ducha - vzniká od roku 2002 a zatím ještě není zcela dokončen. Ovšem jeho "skleněná" věž je již přístupná. Kromě toho najdete ve Starém městě také naši nejstarší KovoZOO.

Když jsem se vrátila, vypluli jsme zpět po proudu. Bez zastávky jsme odpoledne dorazili až do Veselí, našeho domovského přístavu. Chvíli jsme si tam odpočinuli a pak řešili, jestli se ještě na noc přesunout ke hvězdárně, ale nakonec jsme zůstali. Ráno nám pobyt končil, my museli uklidit a předat loď... Celý ten týden byl docela náročný. Ale bylo to úžasné a my si to užili. 


Navštíveno: 3.-9.8.2020