čtvrtek 5. listopadu 2020

Plavba Baťákem

Baťův kanál je úctyhodné dílo za nímž stojí slavný Zlínský obuvník Tomáš Baťa a jeho pokračovatelé. Proto také kanál nese jeho jméno. Splavnění řeky Moravy by totiž jednak otevřelo další trhy obchodníkům a zároveň poskytlo možnost levnější dopravy. V dnešní době už lodní doprava zřejmě není tak ekonomická, a tak dlouhá léta kanál chátral. Teprve po roce 1989 se začalo s jeho obnovou a opravami. Dnes je z něj významná turistická atrakce. No řekněte sami, není to úžasné dobrodružství, plavit se několik dní na lodi a na večer kotvit v přístavech i mimo ně ... My si to dopřáli a nelitovali jsme.

Náš dočasný plovoucí domov

Mohlo by se zdát, že půjčit si obytnou loď na Baťáku je snadné. Vždyť je jich tam tolik! Ale nenechte se mýlit, je o ně opravdu velký zájem a většina je zamluvená déle než rok dopředu. Takže pokud si chcete opravdu vybírat, máte na příští sezónu nejvyšší čas. My objednávali už loni v dubnu, protože jsem ještě omezená výběrem termínu (jako účetní si nemůžu vzít dovolenou kdykoliv, ale musím respektovat termíny pro podání různých hlášení a přiznání). Vybrali jsme si snad nejluxusnější loď, co byla nabízena k pronájmu. Ten "luxus" neberte tak doslova, protože velikost lodi je omezena možnostmi plavební cesty, a tak se vše potřebné k pobytu muselo směstnat na prostor 3x11 m. Prostory byly opravdu stísněné, a přestože loď měla kapacitu 8 osob, i v pěti nám tam bylo občas pěkně těsno.

Pohoda na přídi

Domovský přístav jsme měli ve Veselí nad Moravou. Byl to soukromý přístav, nikdo jiný tam kotvit nesměl a nikdo jiný ani neměl přístup do zázemí přístavu, kde bylo sociální zařízení, kuchyňka, parkoviště, dětské hřiště, ohniště, altán... Vše pěkně oplocené a uzamčené, jen my "námořníci" měli klíče. Přijeli jsme už v pondělí dopoledne celí natěšení. Převzetí lodi, nastěhování, zaškolení a cvičná plavba zabraly dost času, takže jsme už nikam nepluli. Ostatně stejně v pondělí jsou plavební komory mimo provoz a tak bychom se ani moc daleko nedostali a museli kotvit někde u břehu. Dali jsme tedy přednost pohodlí přístavu a raději vyrazili se podívat do města. Veselí není až tak turisticky zajímavé. Tedy alespoň pro nás tam nebylo nic, co bychom museli vidět. Jen jsme se prošli městem. Líbilo se mi podvečerní náměstí.

Náměstí ve Veselí

Ráno jsme vyrazili na cestu. Prvním naším cílem byly Vnorovy. Jitka s přítelem si tam zamluvili kanoi, aby si mohli proplout meandry staré Moravy. Je to nádherná krajina, kterou znáte z filmu Cesta do pravěku. Trošku jsem mladým záviděla, ale my s manželem jsme si už na to netroufli.


My během zastávky obhlídli přístav, v němž se nachází pozůstatek technické památky "lanovky pro lodě". Škoda, že tam nebyla alespoň nějaká cedule o tom zařízení a jak fungovalo. Také jsme si prohlédli nejnebezpečnější místo celé naší plavby: křížení kanálu s řekou Moravou, okořeněné hned dvěma plavebními komorami za sebou. Naštěstí proud nebyl silný a tak riziko bylo minimální a my propluli bez problémů. Ale minulý týden tam prý "zase" tahali ven nějakou loď vrtulníkem.

Torzo lanovky pro lodě

Křížení kanálu s Moravou

Jelikož nám ve Vnorovech všichni místní tvrdili, že to nemáme šanci do Skalice stihnout, tak jsme raději jeli bez zastávky až do Petrova. Teprve tam jsme si dovolili na chvíli zastavit, protože na další cestě už nás nečekala žádná komora. Petrov je celkem malá vesnička, ale může se pyšnit titulem největší přístav na Baťáku. Turisticky zajímavé jsou místní vinné sklípky, ale loď podobně jako auto nesmíte řídit pod vlivem alkoholu, takže jsme byli nuceni se této atrakce vzdát.

Přístav Petrov

Po krátkém odpočinku jsme tedy pokračovali do Skalice, kde jsme se měli setkat s Jitkou a jejím přítelem. Skalice už je na Slovensku, v jejím okolí vede hranice středem Baťáku. Podle mínění některých "zkušenějších" cestovatelů - nejhorší přístav s minimem služeb a neochotným osazenstvem. Nejspíš to byla pravda, protože ani nám se tam příliš nelíbilo. Sice prostředí krásné, ale přes noc není možnost ani dojít si na záchod. A v občerstvení berou pouze Eura - ty jsme s sebou fakt neměli. Nic, kvůli čemu by stálo za to tam nocovat. Když mladí dorazili, vypluli jsme zpět proti proudu na nedaleký Výklopník, kde jsme přenocovali.

Výklopník

Přístaviště u Výklopníku sice nedisponuje pitnou vodou, ale jinak poskytuje poměrně standardní služby (sprcha, WC, občerstvení, elektrická přípojka, WIFI...). Samotný výklopník je technickou památkou, kterou je možné navštívit. Sloužil k překládání uhlí z vlaku na lodě - uvnitř si o tom můžete počíst a prohlédnout si dobové i současné fotografie, plánky apod. Další pěknou atrakcí je umělý ostrůvek s háječkem a volně žijícími zvířátky. Bohužel asi před týdnem tu řádila prudká bouře, která polámala stromy široko daleko, a tak se na ostrůvek kvůli bezpečnosti nesmělo, dokud to nedají do pořádku.

Ostrůvek pod výklopníkem

Ráno jsme nikam nespěchali. Dnešní cíl jsme měli naplánovaný ve Strážnici, což není daleko. V poklidu jsme posnídali, prohlédli si výklopník a chvilku před polednem vypluli. Zastavili jsme se v Petrově na oběd, aby si i mladí mohli tento výjimečný přístav prohlédnout. A krátce po poledni dorazili do Strážnice. Přístaviště ve Strážnici je pěkné, vybavené, ale na tak významné turistické centrum velmi malé. Museli jsme loď ukotvit do břehu asi sto metrů od přístavu, což znamenalo, že jsme nemohli využít všechny služby (elektřina a wifi), ale zase jsme nemuseli platit poplatek. Ta chybějící elektřina a wifina nám až tak nevadily - elektřiny jsme měli dost ze soláru a rozhodně jsme neměli v úmyslu trávit dovolenou on-line. Mimochodem, do večera se za námi ještě nahromadilo lodí...


Kotvili jsme přímo u zahrady, kde byli mladí daňci. Když jsme loď zajistili, vyrazili jsme do skanzenu. O něm vám napíšu zvlášť. Další den ráno jsme si s Jitkou šli prohlédnout Strážnici. Chlapům se nechtělo - jejich škoda. Zašly jsme si na konec zámecké zahrady, kde je památná platanová alej. A pak také do infocentra pro nějaké suvenýry. Cesta nás vedla kolem Bílé věže a když jsme viděli, že je možné se podívat nahoru, tak jsme toho využily.

Strážnice - platanová alej v zámecké zahradě

Strážnice - Bílá věž

Vypluli jsme na další cestu. Bez zastávky jsme pluli až do Veselí, kde se s námi mladí rozloučili, protože se museli už vrátit domů. My využili zázemí domovského přístavu, uklidili si loď, zašli si umýt špinavé nádobí (ne, že bychom na lodi nemohli, ale šetřili jsme vodou), osprchovali se (protože ve Strážnici byl takový nával, že jsme to vzdali), naobědvali se, odpočinuli si... A pozdě odpoledne jsme ještě přejeli do Uherského Ostrohu, kde jsme zůstali na noc.

Uherský Ostroh - otočný most

Uherský Ostroh je malé městečko a je tak trochu opomíjené. A to je škoda, protože podle mě má rozhodně co nabídnout a stojí za návštěvu. V místě, kde cyklostezka křižuje Baťák je zvedací most. Ne vždy je nutné jej zvednout, jen když proplouvají vyšší lodě. V jeho sousedství je pak ještě otočný most pro větší dopravní prostředky, který zřejmě slouží pro potřeby údržby ostrůvku. Ve městě pak naleznete zámek, kde můžete absolvovat dvě prohlídkové trasy - první vede na věž a je s výkladem o historii. Ale pro děti zajímavější bude rozhodně "tajemné" podzemí. Jedná se o čtyři místnosti, každá tematicky upravená: první nás seznámí s "Tajemnou řečí vody", v druhé naleznete "Paměť světla", třetí na první pohled nejméně zajímavá obsahuje "jen" pravděpodobně nejníže položenou Rozhlednu  na světě a Nesmírnou věž v jejímž nitru se skrývá bezedná studna. Poslední místnost nás potom přenese na Planetu jednorožců. Bylo to fakt kouzelné!

Uherský Ostroh - bezedná studna

Uherský Ostroh - planeta jednorožců

Po prohlídce města a hlavně podzemí, jsme odrazili a vypluli dál proti proudu do Starého města. Staré město a Uherské hradiště mají každý svůj přístav. Ten v Hradišti je větší (možná druhý největší na Baťáku) s celkem standardním zázemím. Přesto, pokud se vám poštěstí zakotvit ve Starém městě, budete pravděpodobně spokojenější. My to štěstí měli! Myslím, že jsme ten den byli poslední, komu se tu podařilo zakotvit, a to jsme dorazili krátce po poledni. Všichni další už museli do Hradiště - je to sice jen pár metrů, ale něco tomu přecejen chybí: pořádná hospoda! V žádném jiném přístavu skutečná hospoda, kde by se pořádně vařilo, nebyla - všude jen občerstvení a bufety. Nic proti nim, ale jsem přesvědčená, že právě ta hospoda byla důvodem, proč bylo i v přístavu tak narváno.

Jedna z mnoha plavebních komor

Ještě to odpoledne jsem vyrazila si prohlédnout Hradiště. Tentokrát sama. Přiznám se, že Hradiště mě až tak nenadchlo. Ono když se to tak vezme, tak ty města jsou taky pořád stejný a jen málokde je něco, co vyčnívá natolik, že to člověku uvízne v paměti na dýl než pár hodin. V Hradišti jsem nic až tak výjimečného neobjevila.

Uherské Hradiště

Ráno jsem pak vyrazila na průzkum do Starého města. Od něj jsem očekávala ještě méně, ale nakonec jsem byla příjemně překvapená. Bohužel jsem se nemohla zdržet dost dlouho, abych si vše mohla prohlédnout, ale umínila jsem si, že manžela přesvědčím, abychom si sem někdy zajeli třebas na víkend. Co mě tedy zaujalo natolik, že se tam chci vrátit? Především Památník Velké Moravy. Ač je tam už od roku 1969, já o něm nikdy neslyšela. Relativní "novinkou" ve Starém městě je pak moderní kostel Sv. Ducha - vzniká od roku 2002 a zatím ještě není zcela dokončen. Ovšem jeho "skleněná" věž je již přístupná. Kromě toho najdete ve Starém městě také naši nejstarší KovoZOO.

Když jsem se vrátila, vypluli jsme zpět po proudu. Bez zastávky jsme odpoledne dorazili až do Veselí, našeho domovského přístavu. Chvíli jsme si tam odpočinuli a pak řešili, jestli se ještě na noc přesunout ke hvězdárně, ale nakonec jsme zůstali. Ráno nám pobyt končil, my museli uklidit a předat loď... Celý ten týden byl docela náročný. Ale bylo to úžasné a my si to užili. 


Navštíveno: 3.-9.8.2020

čtvrtek 8. října 2020

Kolik je v Prostějově svatých Janů?

Pokračuji ve svých toulkách Prostějovem, během nichž jsem si povšimla, že je tu na tak malé město docela velký počet nejrůznějších soch. Postupně Vám je ukážu. Dnes jsem se však zaměřila jen na jednu - tedy jeden typ: Sochy svatého Jana Nepomuckého.

Svatý Jan Nepomucký je asi nejoblíbenější český světec. Tedy hned po panence Marii, která má přece jen opravdu výjimečné postavení. Kromě ní nenajdeme jiného světce, který by měl u nás tolik soch - snad v každé vsi nebo městě nalezneme alespoň jednu. Myslím, že co do počtu předčí i svatého Floriánka - toho rozhodně nevídám tak často.

Legenda o něm praví, že byl zpovědníkem královny Žofie Bavorské, manželky krále Václava IV. Žárlivý král chtěl po Janovi vyzradit její zpovědní tajemství - zvláště pak ta, která se týkala údajné nevěry. A neváhal ani použít mučidla, když Jan odmítl. Ani mučením však z Jana nic nedostal, a ten krutým útrapám podlehl. Jeho mrtvé tělo pak na příkaz krále bylo svrženo z Karlova mostu do Vltavy. O několik dní později jej nalezli rybáři. Kolem jeho hlavy zahlédli pět hvězdám podobných světel.

Verze historiků zase říká, že král se pokoušel oslabit moc církve, především jejích pražských představitelů a na jejich místa chtěl dosadit někoho loajálnějšího... K jejich odstranění se hodila jakákoliv záminka.

Ať už to bylo jakkoliv, svatý Jan z Nepomuku se stal jedním z našich nejoblíbenějších světců a také jedním z patronů České země. Poznáte jej poměrně snadno - podle pěti hvězd, které zdobí jeho svatozář. Kromě Panny Marie žádný jiný světec takovou ozdobu hlavy nemá. Dalšími atributy bývá kříž, palmová ratolest, kniha, prst na rtech, ...

Uctívání svatého Jana z Nepomuku má v Prostějově dlouhou tradici. Jednak tu má přímo jemu zasvěcený kostel.


V Domamyslicích potom najdete kapli svatého Jana Nepomuckého.

A kolik je tu vlastně těch jeho soch? Docela dost... Já jich našla devět v ulicích. Nějací další se pak  skrývají také uvnitř kostelů.


Brněnská ulice (u kostela)
Brněnská ulice


Čechovická ulice


náměstí J.V. Sládka


Majakovského ulice


Masarykovo náměstí

Olomoucká ulice


Peterské náměstí


Přikrylovo náměstí


ulice Sádky

Tak co, věděli jste o všech? Nebo snad víte ještě o nějakém dalším, který mi tu chybí?

čtvrtek 10. září 2020

Strážnický skanzen

Jakožto genealog amatér jsem si skanzeny velmi oblíbila, protože mi přibližují život prostých lidí na venkově. Letošní rok mě zavál na Slovácko. I zde má můj rod kořeny, i když tato rodová větev mě zajímá jen okrajově. Přesto nikdy neodmítnu příležitost získat i o těchto předcích nové informace. A takovou možností jsou i návštěvy skanzenů.


Skanzen ve Strážnici je poměrně malý, celý ho projdete asi za dvě hodinky. Seznámí vás s lidovou architekturou a zvyky na Slovácku. Pro tuto oblast jsou typické bíle omítnuté chaloupky s modrou podezdívkou a doškovou střechou (= slaměnou). Přesně takové si ve skanzenu můžete prohlédnout, jak zvenčí, tak i uvnitř, kde najdete předměty denní potřeby. V mnoha chalupách jsou také instalované figuríny oblečené do různých zdejších krojů. A v některých vás uvítá i živá "hospodyně" (hospodář jen zřídka), která vám povypráví o běžném životě prostého lidu od "kolébky po hrob" a všelijakých zvyklostech spojených se svátky či mimořádnými událostmi. Většina těch zvyků je podobná i v jiných regionech, liší se prakticky jen v maličkostech, ale i tak je mnohem zajímavější si to poslechnout, než o tom jen někde číst.



Jelikož Slovácko je kraj požehnaný vínem i slivovicí, nechybí tu možnost občerstvení právě těmito zdejšími nápoji. V jedné chalupě jsme ochutnali víno a v jiné slivovici. Já neodolala možnosti okoštovat tzv. "oskerušovicu" - hodně jsem o ní slyšela, že prý je to nejlepší slivovice, taky hodně drahá. To tedy byla, zatímco panáček obyčejné stál 30,- Kč, tato byla za 90,-. Ta cena neodráží ani tak kvalitu nebo chuť, ale to, že oskeruše jsou u nás poměrně vzácné. Aby stromek vyklíčil, musí nejprve semínko projít trávicím traktem nějakého zvířete. Mladý stromeček je potom poměrně háklivý na přemrznutí. A v neposlední řadě trvá mnoho let, než vůbec začne plodit...   Ta slivovice dobrá byla, ale nejsem žádný extra znalec - slivovici (stejně jako víno) rozlišuji na dva základní druhy: Chutná mi a nechutná mi. Tahle teda patřila do té první, ale nějaký rozdíl vůči té naší domácí jsem nezaznamenala. Ale jako gurmánka si můžu alespoň odškrtnout další čárku na svém pomyslném seznamu věcí, které bych někdy chtěla ochutnat.



Kromě zážitku s koštem slivovice, mi skanzen přinesl nové poznatky i v dalším mém koníčku, kterým jsou ruční práce. Jediný chlap v celém skanzenu nám předvedl, jak se "pletou" pravé slovácké rukavice. Slovo pletou jsem záměrně dala do uvozovek, protože oni tomu sice říkají pletení, ale technika spíš připomíná ruční tkaní, kdy osnova je natažená na jakýsi kuželovitý držák a tou potom pletař provléká nitky jako při tkaní. Ano, pletař je také správně, protože tato práce byla převážně mužskou záležitostí, které se věnovali skoro každou volnou chvilku, dokonce i v hospodě seděli společně u stolu, popíjeli, klábosili a pletli... 


Navštíveno 5.8.2020

čtvrtek 13. srpna 2020

Prostějov svěží

Další článek Prostějovských toulek je zasvěcen osvěžení. Ale nebojte se, nebudeme testovat místní nálevny a jejich nápoje. Co v létě alespoň trošku osvěží vzduch? Přece voda, nejlépe tekoucí. A tu ve městech najdete v nejrůznějších kašnách a fontánkách. Původně jsem si myslela, že v Prostějově skoro žádné fontány nejsou. Věděla jsem jen o třech, ale jak jsem městem křižovala, objevila jsem ještě pár dalších... Tak pojďte se mnou.

Asi nejznámější fontánou je ta na Masarykově náměstí. Tvoří ji dvě čtvercové nádržky. Hlubší je osazena tryskou a z ní potom voda stéká do mělké. Jelikož je fontánka přímo naproti cukrárně, často tam sedávají maminky s malými caparty, kteří se baví pobíháním v mělké části fontánky. Dalo mi práci vyfotit ji samostatně.


Další fontánu najdete na Pernštýnském náměstí. Tvoří ji nádrž ve tvaru tří spojených kruhů. V krajních částech nádrže jsou umístěny trysky a kolem nich na podstavcích zlaté koule. Vypadá velmi romanticky.

Kromě těchto dvou najdete v centru ještě další fontánu. Je v parčíku na Vojáčkově náměstí. Tento park mají v oblibě především naši nepřizpůsobiví spoluobčané. Mám ho sice po cestě, ale chodívám jen kolem po chodníku od silnice. Parčík je ze všech stran ohraničen celkem vysokým živým plotem a tak jsem si fontánky dlouhou dobu nevšimla.


Další fontána je na Hlaváčkově náměstí. Je krásně lemovaná květinovými záhonky. Přístup do parčíku umožňuje jen jeden chodníček z protější strany, než obvykle chodívám. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem pořídila obrázek. Není sice problém si těch pár kroků zajít, ale buď už jsem se moc zdržela focením jiných zajímavostí a pospíchala na autobus, nebo byla fontánka také obsazena, obvykle nějakými puberťáky.


V jejím sousedství je kašna. Vsadila bych se, že ani mnozí místní o ní nevědí. Není v ní totiž voda. Doufala jsem, že po opravách divadla dojde i ke zprovoznění kašny, ale nedočkala jsem se. Škoda.


Další fontánka v centru je poněkud ukrytá. Není totiž na veřejném prostranství, ale uvnitř obchodního centra Atrium. Tvoří ji umělý potůček a v jejím těsném sousedství je posezení kavárničky.


Kromě těchto máme v Prostějově ještě fontánu na náměstí spojenců.


A ještě jednu starou a nefunkční jsem objevila v zahradě Vily Františka Kovaříka. Kdysi musela být krásná, ale dnes chátrá.


Kromě fontán se o osvěžení města stará také říčka Hloučela, která protéká jeho severním okrajem a většinu její cesty lemuje lesopark. A po městě je roztroušených i několik více či méně udržovaných rybníčků.


čtvrtek 25. června 2020

České dějiny

Kdybyste náhodou někde narazili na putovní výstavu České dějiny, tak neváhejte a zajděte se podívat. Vřele doporučuji. Podle plakátu jsem sice čekala něco většího, ale i tak to stálo za to! Vzala jsem i Adámka, aby se trošku vzdělal. Dějepis ho sice moc nebere, ale i on výstavu a s ní spojenou přednášku nakonec shledal zajímavou. Škoda jen, že v Prostějově byla tak krátce a ještě v době "covidových" prázdnin, takže školáci se mohli podívat jen, pokud o to projevili zájem rodiče (jako třebas já).


Program nebyl nijak upřesněn, takže jsme přišli přímo doprostřed výkladu. Usadili jsme se tedy na volná místa a nechali si vyprávět o Marii Terezii a dalších osobnostech našich dějin. Po skončení "přednášky" se všichni rozprchli k různým exponátům. Začátek přednášky nám však neutekl, po cca půlhodinové přestávce se celá opakovala, takže jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí, které jsem se rozhodně v dějepise neučila.

My začali u pravěkých modelů, abychom to vzali pěkně chronologicky. Mamut se mi zdál poněkud malý - co si pamatuju mamuta z Anthroposu, ten byl přes dvě patra. (To mi připomíná, měli bychom se do Anthroposu taky vypravit) A naopak model Věstonické venuše byl příliš velký.


Jako první historická osobnost našich dějin byl představen Sámo. Kým ve skutečnosti Sámo byl se vlastně vůbec neví. Podle všeho byl bohatý (měl prostředky na to, aby vyzbrojil naše předky) a mohl volně cestovat. My se učili, že byl kupcem, ale podle všeho mohl mít i jiné povolání. Sámova říše je vlastně první písemnou zmínkou o dějinách na našem území - ve Fredegarově kronice je zmínka o bitvě u Wogatisburgu. Kromě toho, že se jedná o první písemnou zmínku o osídlení našeho území, je to zároveň také první písemná zmínka o bitvě (válce) v Evropě. Kdo z archeologů najde Wogatisburg, sláva ho nemine.

Další dva muže, kteří významným způsobem ovlivnili naše dějiny jsou věrozvěsti Konstantin a Metoděj. Přinesli k nám křesťanství, které mělo a dodnes má velký vliv na život a kulturu naší země. Také naučili staroslovany číst a psát, k tomuto účelu vytvořili písmo hlaholici. Tím jsme se vlastně zařadili mezi "vzdělané" národy Evropy. Ale ono "vzdělání" nebylo až tak důležité, alespoň v té době. Vzdělanců u nás zas až tak moc nebylo a klidně mohli číst a psát v nějakém jiném jazyce. Význam to mělo především pro obyčejné lidi, kteří se často ani tu hlaholici moc dobře nenaučili. Tím, že jsme získali vlastní písmo, mohla být také bible přeložena do staroslovanštiny, což vlastně znamenalo, že i bohoslužby mohly být konány v jazyce, kterému tehdy všichni rozuměli. Takový byl tehdy zákon: Kdo neměl bibli ve svém jazyce, nemohl v něm mít ani bohoslužby.


Přemysl Otakar I. - první český král, který získal dědičný královský titul, a to díky listině Zlaté bule sicilské. Zlatá bula je jeden z našich nejdůležitějších historických dokumentů. Nejen že jsme získali vlastního krále. Listina nám také zaručuje nezávislost a našemu panovníkovi pak významná práva vůči církvi.

Samozřejmě nesměl chybět vůbec nejvýznamnější Čech - totiž císař Karel IV. Tady se snad ani nedá nic nového říct - tak je jeho kult profláknutý. Přesto byly jeho významné činy v rámci přednášky podány nesrovnatelně zábavněji než bývá obvyklé v hodinách dějepisu.

Další pomyslný mezník v naší historii představoval Mistr Jan Hus. Všichni ze školy známe jak žil a jak nakonec skončil. Ovšem interpretace našich učitelů nebyla tak úplně správná. V souvislosti s Husem jsem vůbec poprvé v životě slyšela o tzv. Papežském schizma - tedy situaci, kdy v katolické církvi zastávali úřad papeže dva (někdy i více) papežů, což v době, kdy se bez církve neobešlo takřka vůbec nic, přinášelo nemalé problémy. Jeden papež něco schválil, druhý ne... Prostě zmatek. A do toho v Čechách "zlobil" Hus! Císař Zikmund, patřící k nejvýznamnějším panovníkům Evropy měl "na stole" dva relativně velké problémy k řešení. Je nejspíš pochopitelné, že upřednostnil ten celoevropský před nějakým Husem z Čech. Ovšem ani Husa se tak úplně nevykašlal. Svolal Kostnický koncil jehož hlavním cílem bylo řešení právě papežského schizmatu, ale vymohl si, že jedním bodem z programu bude i Hus a jeho učení. Husovi poslal "glejt" zaručující mu bezpečnou cestu. Co přesně bylo obsahem glejtu a zda Husovi zaručoval i bezpečný návrat věděl snad jen on sám. Nikoliv však Hus. Jakmile se Hus dozvěděl o Zikmundově pozvání a glejtu, na nic nečekal a vyrazil do Kostnice, kam dorazil asi o měsíc dříve než měl. Císař Zikmund tam zatím nebyl, takže k procesu došlo bez jeho přítomnosti a Hus neměl v ruce nic, čím by prokázal, že je pod Zikmundovou ochranou a tak byl uvržen do žaláře a souzen. Po svém příjezdu se sice císař Zikmund snažil vymoci Husovo propuštění, ale byl odmítnut a vlastně svým způsobem zahnán "do kouta" pohrůžkou, že sněm rozpustí. Chtěl-li Zikmund vyřešit celoevropský problém papežského schizmatu, musel tomuto nátlaku ustoupit. Přesto se mu podařilo vyjednat, že Hus byl převezen do mírnějšího vězení a jeho soud měl být odložen na pozdější dobu. Tuto dohodu, bohužel, koncil porušil a Husa odsoudil.


Upálení Mistra Jana Husa zvedlo v Českých zemích vlnu odporu. Do čela "povstalců" se postavil chudý zeman Jan Žižka z Trocnova. Učebnice dějepisu nám jej líčí jako hrdinného vojevůdce. Ve skutečnosti to byl spíš lapka, který využil příležitosti, která se mu naskytla. Žiška je vlastně jen přezdívka odkazující k jeho zranění, znamená jednooký. O oko přišel již v dětství, pravděpodobně nešťastnou náhodou při tréninku šermu. V mládí s tichým "souhlasem" panovníka škodil Rožmberkům. Rožmberkové byli významným rodem a panovníkovi vyhovovalo, že je zaměstnávají potyčky s nějakým Žiškou a tudíž nemají čas se míchat do politiky. Nějaký čas také strávil Žižka jako žoldák v armádě polského krále - zde se nejspíš poprvé setkal s onou slavnou vozovou hradbou, kterou zdokonalil a poté využíval během husitských válek. 

Dalším významným panovníkem byl císař Rudolf II. Poslední císař, který sídlil v Praze. Mecenáš umělců, badatelů, alchymistů i šarlatánů. Nedozvěděla jsem se nic, co bych už dříve nevěděla, ale nevadí. Ani příběh Jana Ámose Komenského mě ničím nepřekvapil. Ale o to více jsem obdivovala ukázku z jeho obrázkového slovníku Orbis Pictus. A hodně mě zaujalo jeho mravoučné desatero - tím bychom se měli řídit stále.


Marie Terezie - jediná žena v historii, která si směla na hlavu nasadit naši Svatováclavskou korunu. Jelikož se zajímám o genealogii, tak mě výčet jejích reforem nijak nepřekvapil, přestože o spoustě z nich jsme se ve škole neučili. Ale z genealogického hlediska jsou důležité, takže je znám. Ovšem líbilo se mi vyprávění o Terezínské pevnosti, kterou nechala vybudovat.

Poslední dvě místa výstavy patřila císaři Františku Josefu I. a následníku trůnu Ferdinandu d'Este. Jejich jména jsou spojena hlavně s první světovou válkou. Přiznám se, že mi z přednášky o nich v hlavě nic moc neutkvělo.

Někdo možná informace, které jsem vypíchla jako zajímavé, znáte. Možná jste se to dokonce v dějepise učili. Já si to buď nepamatuji, ale spíš jsem přesvědčená, že nám to učitelé neřekli. Historii mám ráda a dějepis mě bavil. Ale zase ne natolik, abych si všechno ještě samostatně ověřovala. Samozřejmě jsem si nafotila snad všechno, ale nechci vám to sem dávat, abych vás nepřipravila o případný zážitek, pokud výstavu navštívíte.

navštíveno: 30.5.2020 v Prostějově

čtvrtek 30. dubna 2020

Okolím Tovačova

Konečně se nám udělalo teplo a manžel může vyrážet na ryby. Občas jedu s ním. Někdy jen tak sedím na břehu, dělám mu společnost a háčkuju si. Jindy se vypravím na toulky okolím. Tak tomu bylo i v tomto případě.


Tentokrát si manžel jako cíl vybral rybník, vlastně jezero Donbas u Tovačova. Vyrazili jsme tedy na výlet všichni. Já měla jasný plán - navštívit soutok Bečvy s Moravou a pořídit z toho místa pár fotografií, které by mi později mohly posloužit jako předloha pro můj projekt KRAJinKY z Hané. Adámek se obětoval a dělal mi cestou společnost. Pomohli jsme manželovi s jeho vybavením k vodě a když si vše rozložil nedaleko mohutného dubu, rozloučili jsme se a vyrazili na procházku pěšinou po břehu rybníka.




Jezero slouží jako zdroj pitné vody a vstup do jeho blízkého okolí je zakázán, mohou tam pouze samotní držitelé rybářských oprávnění. To jsme se bohužel dozvěděli, až po návratu zpět - cedulí jsme si nějak nepovšimli a navíc se kolem rybníka couralo dost dalších lidí i přesto, že byl normální všední den.

Kromě pitné vody slouží jezero také k těžbě písku. K tomu účelu je na jezeře umístěno těžební zařízení. Na břehu jsou potom další zařízení na jeho dopravu, zpracování apod. Když jsme došli blíže, chvíli jsme se zastavili a sledovali, jak těžba probíhá. Obrovský drapák se spouštěl na lanech do vody, aby nabral písek, který potom vysypával do lodi. Ta jej potom odvážela k protějšímu břehu, kde stály mohutné dopravníky a další zařízení, u nichž se na tu dálku nedalo poznat, k čemu by mohla sloužit. No, pravděpodobně bychom to nepoznali ani zblízka.



Krom těchto technických věcí jsme se cestou setkali i s přírodními zajímavostmi. Třebas nás zaujal tento ohlodaný strom, zřejmě práce bobrů. Ty jsme však nezahlédli. O kousek dál jsme viděli torzo stromu děravé jak ementál - že by datel nebo nějaký jeho příbuzní? V jeho sousedství bylo několik popadaných stromů. A za nimi kus zčernalé země jako by tam snad hořelo. Podivné na tom bylo to, že zčernalé místo bylo poměrně malé ačkoliv okolo bylo dost dalších stromů a křovin. Jak to, že se požár nerozšířil? Chvíli jsme se tomu podivovali a povídali si o tom, až nás napadlo, že to mohlo být možná od blesku, který sice místo sežehl, strom shodil, ale další škody zřejmě nenapáchal....Kdo ví?




Po chvíli jsme došli až k místu, kde jsme museli jezero opustit. V další cestě kolem něj nám bránil plot areálu štěrkoven. Stejně jsme chtěli na druhou stranu, k Moravě. V těchto místech byl velký pásový dopravník a tak si jej Adámek mohl prohlédnout zblízka. Ještě nikdy nic takového na vlastní oči neviděl. Sice zrovna nebyl v provozu, ale vysvětlila jsem mu, jak přibližně funguje. A také jsem ho upozornila, že nikdy nesmí pod něj chodit, protože je to nebezpečné. Ostatně sám viděl ty hromady ztvrdlého písku, který z něj spadal. Některé vypadaly jako opravdické miniaturní hory.




Pokračovali jsme podél dopravníku k Moravě a dál po jejím břehu. Doufala jsem, že tak dojdeme k silnici a k mostu, kterým se dostaneme na druhý břeh, abychom mohli dojít až na špici soutoku. Ten jsme brzy uviděli před sebou.


V další cestě nám však zabránil jakýsi potok. Jeho koryto bylo hluboké a příkré a v tuto dobu v něm teklo dost vody, aby se nedal tak snadno překročit. Museli jsme se vrátit. Cestou zpět jsme nešli až k jezeru, ale po široké lesní cestě, o níž jsem doufala, že nás dovede k turistické značce, která tu někde měla být. Po ní bychom k soutoku bez problémů došli. Šli jsme pomalu, povídali si a já se rozhlížela kolem sebe do všech stran, jak mívám ve zvyku. Jak myslíte, že jsem objevila předchozí "zajímavosti"? Na cestě rozhodně nebyly. Sice jsem už nic dalšího zajímavého neobjevila, ale díky tomu jsme turistickou značku nakonec našli. Nevedla po této cestě, ale po užší souběžné o pár m dále v lese. Na jednom rozcestí jsem ji zahlédla a přešli jsme na ni. Po ní jsme došli opět k onomu potoku a lávce přes něj.


Pokračovali jsme dál po turistické cestě, která nás vyvedla mezi pole. Tady skutečně nebylo nic zajímavého, snad jen výhled na věž Tovačovského zámku, dominantu celého okolí. A o půl km dál zase vyhlídka na most přes Bečvu.



Turistická značka nás dál vedla podél Bečvy až k soutoku, našemu cíli. Pořídila jsem z tohoto místa několik fotografií, ale nejsem si jistá, jestli se do projektu budou hodit. Budu to muset ještě promyslet. Ale i tak to byla pěkná vycházka.


Navštíveno: 24.4.2020
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...