čtvrtek 15. srpna 2019

Velké Losiny

Už nějaký čas jsme plánovali pobyt v Losinách. Je to krásné lázeňské městečko se spoustou turistických atrakcí jak v místě tak i v blízkém okolí. Jenže nevěřili byste, jak je těžké sehnat v Losinách ubytování, které by splňovalo alespoň náš základní požadavek - totiž možnost stravování přímo v hotelu (nebo penzionu). Tuto službu poskytuje jediný hotel v Losinách a je nehorázně drahý. Ne, že by nám vadilo zaplatit více peněz, ale za stejné peníze jsme už byli loni stejně dlouhou dobu ubytováni ve fakt luxusním hotelu s širokým spektrem služeb v ceně. Nakonec jsme se spokojili se skromnějším ubytováním v nedalekých Vernířovicích a do Losin jsme jezdili na výlety.

Vernířovice
V Losinách je toho k navštívení hodně. Jako první jsme si vybrali Ruční papírnu. Adámek miluje technické věci a zajímá se o výrobu čehokoliv. Už jsme pár podniků navštívili a zatím vždy byl nadšen. Tentokrát tomu bylo také tak. Jen škoda, že nejbližší čas prohlídky zahrnoval zrovna polední pauzu, takže v provozu bylo jen pár lidí, jejichž úkolem bylo právě předvést výrobu návštěvníkům. Před lety jsme tam byli za plného provozu a bylo mnohem zajímavější sledovat celý ten cvrkot. O víkendu jsme se ještě vrátili na "dílničku", kde si Adámek mohl vyrobit svůj vlastní papír.

Ďáblova bible

Sculptura z papíru (papírmaše)
Dalším lákadlem v Losinách jsou Termály. Já tam byla už několikrát, ale od té doby už uběhlo dost času a termály mezitím prošly rozsáhlou rekonstrukcí. Z obyčejného bazénu, který byl zvláštní jen tím, že v něm byla teplá smradlavá voda nezbylo nic. Místo něj stojí na místě moderní aquapark s devíti bazény a mnoha atrakcemi. Příjemným zpestřením byly animátorky, které vymýšlely pro děti různé hry a soutěže - Adámek se některých zúčastnil.


Za zmínku stojí i procházka městečkem, kterou můžete spojit s návštěvou místní pralinkárny - z toho výběru přecházel zrak a ten pohled vyvolával pavlovův reflex. Škoda, že neměli nějakou mix variantu, aby člověk mohl ochutnat víc druhů. Raději jsme vyrazili do lázeňského parku a pokusili se najít jediný funkční pramen - Karel - a ochutnat jeho vodu. Postrádala jsem u pramene nějakou informační cedulku.

pramen Karel

Z dalších památek stojí za zmínku zámek, proslulý spojením s čarodějnickými procesy v 17. století. Já tam byla už dvakrát a moje chlapy zámky příliš neberou, takže tentokrát jsme jej vynechali. V Losinách a okolí je také několik dřevěných kostelů, pokud máte rádi tyto památky, tak si užijete. 

Navštíveno 27.-29.6.2019

čtvrtek 29. listopadu 2018

Podzim na Vranovské pláži

Svatý Václav letos vyšel na pátek, což znamená prodloužený víkend. A protože zkušenosti z let minulých s počasím v tuto dobu byly příznivé, zajistili jsme si pobyt v chatičce na Vranovské pláži. Samozřejmě jsme nepočítali, že by bylo tak krásně, aby se dalo koupat v přehradě, ale koupání není jediná zábava, kterou tento kraj nabízí (i když pár otužilců jsme během pobytu viděli).



Po prohlídce všech druhů ubytování, jaké kemp nabízí, jsme si zvolili apartmánovou chatku "U mostu", která slibovala poměrně slušný luxus ubytování v klidné okrajové části kempu v kombinaci s blízkostí pláže, kde manžel hodlal rybařit. Prakticky stejný luxus najdete i v mobilheimech, ale ty jsou v centru kempu a také dále od vody. I když mimosezóní pobyt byl příslibem poměrného klidu v celém areálu.


Chatka naše očekávání nezklamala. I když... Po příjezdu jsme museli na recepci požádat o úklid verandy, která byla téměř celá zaházená větvemi. V týdnu totiž v těsné blízkosti postavili lešení kvůli opravě mostu a překážející větve stromů ořezali a nechali ležet tam, kam padly, tedy i na "naší" verandě. Ze stejného důvodu nám nešla v chatce televize - zřejmě se jim podařilo hnout s anténou a vzhledem k tomu, že bylo po sezóně, tak už se správci kempu nepodařilo sehnat nikoho, kdo by to tak narychlo opravil. Naštěstí nám počasí přálo a chatka nám tudíž sloužila prakticky jen na přespání. Na přespání jsme si opravdu zvolili dost velký luxus, ale nechtěli jsme se mačkat v nějakém pidiprostoru, kdyby se náhodou nedal ven vystrčit ani nos. V chatce byla ložnice, obývací pokoj, malá kuchyňka, samozřejmě WC a sprchový kout, a před chatkou ještě zastřešená veranda.



Přijeli jsme krátce po poledni, vybalili věci z auta a vyrazili na obhlídku nejbližšího okolí. Bylo potřeba zjistit, kde by se daly dobře chytat ryby a kde je nějaká slušná hospoda. To první bylo celkem snadné - po sezóně se daly ryby chytat prakticky všude včetně pláže. Ovšem s hospodami byl problém. Sice nějaká stála každých pár kroků, ale všechny už byly mimo provoz. Našli jsme jedinou, ani se tam nevařilo. Trošku čára přes rozpočet, protože jsme chtěli někam chodit na obědy. Bylo jasné, že poledne v kempu trávit rozhodně nebudeme - výlety je třeba naplánovat tak, abychom mohli někde poobědvat.




Následující den po snídani manžel vyrazil na chvíli k vodě. Já s Adámkem jsme se toulali kempem a fotili kde-co. Před polednem jsme pak nastartovali autíčko a vyrazili do Vranova nad Dyjí. Cestou jsme na chvíli zastavili na vyhlídce a pokochali se výhledy na zámek i do údolí Dyje. Ve Vranově jsme na návsi poobědvali a pak pokračovali na zámek. Ačkoliv silnice vedla těsně kolem zámku, parkovat se v blízkosti nedalo a my museli necelý kilometr dojít pěšky lesem. Na zámku jsme měli štěstí, další prohlídka byla asi za půl hodiny. Dost času na procházku po nádvoří a pořízení pár fotografií na památku. Zvolená prohlídková trasa se nám líbila. Fotit se sice mohlo, ale bez blesku, to se v příšeří pokojů příliš nedařilo. Po návratu z výletu jsme popadli rybářské náčiní a vyrazili k vodě všichni. Rybářů bylo po pláži roztroušeno několik, ryby se plácaly u břehu, ale na háček se žádná nechytla. Ani nám, ani nikomu jinému.




O víkendu bylo možné absolvovat vyhlídkovou plavbu po přehradě. Museli jsme vstát brzy a vydat se pěšky přes most směrem ke hrázi, kde bylo přístaviště. Ráno byla zima, a tak jsme měli obavy, zda se vůbec nasbírá potřebných 20 pasažérů, aby se parníku vyplatilo vyjet. Zbytečně, loď byla skoro plná, tedy ta vnitřní krytá část, venku na terase bylo fakt zima. Vybrali jsme si pěkné místečko u okna a kochali se výhledy. V přístavišti pod Bítovem, jediné zastávce na trase, pár lidí vystoupilo a šli na hrad. S námi ostatními se loď otočila a vraceli jsme se zpět. Tentokrát jsme se mohli kochat výhledy na druhý břeh přehrady. Venku se udělalo hezky a tak jsme na chvíli vyšli i na terasu. Ale vodní hladina je zrádná, chvíli je krásně, ale zajedete za zátočinu a tam fučí jak na Sibiři. Ale stejně jsme si ten výlet užili. Krom toho na lodi byl i bar, takže jsme si dopřáli nějaké občerstvení. Poobědvali jsme v hostinci u přístavu, vzhledem k tomu, že to byla jediná fungující hospoda široko daleko, bylo tam dost plno. Pěšky jsme se vrátili zpět do chatky a znovu vyrazili na ryby - se stejným úspěchem jako předchozí den. Adámka to i tak hrozně bavilo a tak jsem mu připomněla, že může chodit do rybářského kroužku a získat tam rybářský lístek, aby mohl chytat na vlastní prut a nejen asistovat při přípravách. Ještě před týdnem neměl o kroužek zájem, ale tentokrát prohlásil, že to zkusí, protože ho to baví.




A byla neděle. Naše pididovolená byla u konce. Hned ráno jsme se museli sbalit a předat chatku. Sice jsme se ještě mohli poflakovat po pláži, ale už to nebylo ono. Jen jsme se krátkou procházkou rozloučili a jeli domů. Shodli jsme se, že tam bylo fakt moc krásně, ale že jsme rádi, že jsme tam nebyli o prázdninách. Myslím, že ty davy rekreantů všude kolem by nám nedovolily si tu krásu patřičně vychutnat.


navštíveno 27. - 30.92018

čtvrtek 15. listopadu 2018

Slovanská epopej

Jaký máte vztah k umění? Já celkem vlažný, moc mu nerozumím. Přesto nejsem tak úplně nedotčená. Mám ráda hezké věci a to některá umělecká díla jsou a vůbec nemusím chápat nějaký jejich hlubší význam. Co se týče obrazů, už jsem pár výstav viděla, ovšem nic nepřekoná dojmy ze shlédnutí Slovanské epopeje v dobách, kdy ještě byla umístěná v Moravském Krumlově.


Jako Moravský patriot jsem nebyla příliš nadšená z toho, že se epopej stěhuje do Prahy. Na druhou stranu je to tak úctyhodné dílo, že by si zasloužilo, aby ho vidělo mnohem více lidí, než mu umožňuje instalace v malém zapadákově kdesi na Vysočině. A v Praze tu možnost má. I když já ho tím pádem asi už nikdy neuvidím. Tedy myslela jsem si donedávna...

Naštěstí v rámci oslav 100 let od vzniku republiky byla alespoň část Slovanské epopeje zapůjčena na výstavu do Brna. Rozhodla jsem se využít situace a přesvědčila rodinu, abychom se ještě jednou jeli na ni podívat. Zvlášť, když náš Adámek ji ještě neviděl. Myslím si, že Epopej je tak významné umělecké dílo, navíc oslavující naši historii, že by ji měl každý občan vidět. Pod jejím dojmem se ve vás probouzí určitá hrdost na příslušnost k národu, z nějž vzešli takoví velikáni jako např. Alfons Mucha.


Z celkem dvaceti obrazů je v Brně k vidění devět. Jsou to monumentální několikametrová plátna. Člověk jen sedí a zírá, jak to malíř mohl vůbec namalovat, když na to, aby viděl výsledek svého úsilí, musel slézt ze žebříku a odstoupit několik metrů od plátna. Postavy v popředí obrazů jsou takřka v životních velikostech. To si ještě dovedu představit, ale ty krajiny za nimi... Jak malíř dokázal pokrýt ty metry čtvereční plátna tisíci tahy štětci namočenými v různých barvách a vykouzlit třebas mraky, nebo les tak živě a opravdově? Žádná publikace, fotografie, virtuální prohlídka vám nezprostředkuje takový zážitek, jako když tyto obrazy vidíte ve skutečnosti. A vůbec nemusíte mít žádný vztah k umění, já ho taky nemám, přesto vás z té krásy doslova zamrazí v zádech. Mimochodem, Adámek mi tvrdil, že měl podobné pocity.

Výstava v Brně potrvá jen do 31.12.2018
navštíveno 25.8.2018

čtvrtek 4. října 2018

Návštěva u Bedřicha Smetany

Cesta do Krkonoš byla dlouhá. Rozhodli jsme se, že si někde v půli cesty uděláme přestávku na protažení, případně i oběd. Po prozkoumání trasy a zajímavostí v její blízkosti se nám jevila optimální zastávka v Litomyšli. Já tu už kdysi byla bádat v archivu a i tehdy jsem si město alespoň prohlédla, i když jsem nenavštívila žádné muzeum ani památku. Tentokrát jsem to chtěla napravit.


Hlavní výběr kam nebo na co se podívat jsem nechala na Adámkovi, i když jsem tušila, jak to asi dopadne. Z toho, co Litomyšl nabízí byl pro něj, jakožto hudebníka, nejatraktivnější rodný dům Bedřicha Smetany. Já s jeho výběrem souhlasila, protože v něm byla rovněž dočasně umístěna výstava Emy Destinové. Manžel se podřídil; kdyby nechtěl ušetřit na vstupném, asi by na nás počkal v parku, takhle musel jít s námi, abychom měli slevu. Ale nakonec se mu to i líbilo.


Procházeli jsme jednotlivými místnostmi. Jak nám v úvodu průvodkyně řekla, vybavení není původní, ale odpovídá dobovým zvyklostem. Je pravděpodobné, že byt byl zařízen velmi podobným nábytkem. Pár věcí, které skutečně patřily Bedřichu Smetanovi byly umístěny v prosklené vitríně., . Jedné místnosti vévodil obrovský klavír, zapůjčený z dílny restaurátora. Na klavíru bylo několik partitur skladeb Bedřicha Smetany a případní zájemci si je mohli zkusit přehrát. Adámek této možnosti využil a tak se po nějakou dobu muzeem šířila hudba. Vltavu od Smetany sice umí, ale zatím jen ve velmi zjednodušené verzi a z not. Tu originální si tam sice zkusil, ale byla pro něj ještě příliš těžká, tak se vrátil ke svým oblíbeným skladbám, které zná zpaměti.


Potom jsme si šli prohlédnout výstavu Emy Destinové. Manžela ani syna nezaujala, vrátili se ke klavíru, kde Adámek ještě chvíli hrál zatímco na mě čekali. Já si alespoň prohlédla fotografie, abych měla inspiraci na šaty pro panenku Barbie - chci jich postupně pár předělat na známé osobnosti a jednou z nich by mohla být právě Ema.


Vzala bych rodinku ještě do muzea hraček, které bylo nedaleko. Ale chlapi to svorně zamítli. Tak jsme se alespoň prošli v zámeckém parku a potom i v klášterních zahradách.


Litomyšl nabízí i spoustu dalších zajímavých míst. Ale je to spíše pro zájemce o nějakou konkrétní tématiku. Já bych docela ráda ještě navštívila i místní hřbitov, kde je pochovaná Magdalena Dobromila Rettigová, ale to už jsem se ani neodvážila navrhnout. Možná někdy příště.


Navštíveno 8.7.2018

čtvrtek 20. září 2018

Pod Sněžkou

Pro letošní dovolenou padla volba na Krkonoše. A protože jsme chtěli také vystoupat na naši nejvyšší horu Sněžku, rozhodli jsme se pro pobyt v její blízkosti - v Peci pod Sněžkou. Ze všech možných hotelů a penzionů jsme si vybrali hotel "Bouda Máma" , který je umístěn mimo rušné centrum, ale zase v blízkosti nástupní stanice lanovky. Zároveň nabízí i celkem luxusní zázemí, takže v případě, že by nám nevyšlo počasí, nehrozilo, že bychom se celé dny nudili v nějakém mrňavém kamrlíku. V tomto ohledu nás nezklamal, i když jsme tu trávili jen málo času - počasí nám přálo. Můžu vřele doporučit.

Já byla v Krkonoších poprvé. Manžel už tu několikrát byl ve Špindlerově mlýně. Jeho zkušenosti s proměnlivostí počasí na horách se nám vyplatily. Hned první den nás "vyhnal" na Sněžku. Já původně chtěla po dlouhé cestě odpočívat a jen se toulat po Peci. Později se ukázalo, že to byl jediný den z celého našeho pobytu, kdy bylo možné vyjet až na Sněžku lanovkou. V ostatní dny byl příliš silný vítr a lanovka končila v polovině cesty Na Růžové Hoře.


Vyrazili jsme hned po snídani. Jak jsem zmínila, na stanici lanovky jsme to měli blízko, takže jsme byli mezi prvními cestujícími a nemuseli dlouho čekat - před námi bylo asi jen 10 lidí. Když jsme nastupovali do kabinky, stála za námi už dlouhá fronta a dál narůstala. Na Sněžce bylo krásně slunečno, ale mírně větrno a studeno. Ještěže jsme si do batohu vedle zásob pití přibalili i bundy, teď nám přišly vhod. Byli jsme připraveni kochat se výhledy do všech stran - jak na české tak i na polské straně. V dáli v závojích oparu byl vidět i Ještěd.

Výhled na Obří důl

Výhled do Polska

Mohli jsme jet lanovkou i zpět, ale co bychom potom celý den dělali? Raději jsme zvolili pěší tůru Obřím dolem. Nebylo to daleko - necelých 7 km. Ale velké převýšení dělalo cestu náročnou. Odměnou nám byly krásné výhledy.

Cestou Obřím dolem

Nikam jsme nespěchali, na několika vhodných místech jsme si udělali přestávku.


Cestou jsme potkávali nadšence, kteří se rozhodli pro pěší výstup. Většina z nich se nás ptala, jestli je to ještě daleko. Není! Jen vysoko. Byli jsme rádi, že už jsme dole a s povděkem jsme přijali zkratku z hlavní turistické cesty k hotelu. Vedla přes louku s rozkvetlými náprstníky - nádhera!


Předpověď počasí na další den nebyla příznivá. Celý den se měly honit přeháňky, to moc na výlety není. Rozhodli jsme se počasí utéct a vyrazili na výlet do ZOO ve Dvoře Králové. Nakonec i naše nohy po včerejší tůře si zaslouží trošku odpočinkový den. Podrobnosti o ZOO už jsem publikovala v samostatném článku. Po návratu jsme jen chvilku odpočinuli a pak si zašli na bazén. V tuto dobu tam nikdo nebyl, všichni byli ještě někde na túře. Odešli jsme, až když se začali trousit další lidi.


Usadili jsme se v restauraci, popíjeli a čekali na večeři, která měla být asi za půl hodiny. I po večeři se lidé stále trousili na bazén. My však na to vyzráli: už ráno jsme si zamluvili kulečník. Ani já, natož Adámek to moc neumíme. Znám jen pravidla, ale oko mám z "Kašparovy krávy". O to víc jsme si užili srandy, když jsme komentovali nepovedené šťouchy.


Třetí den jsme využili toho, že se počasí umoudřilo a pro jistotu vyrazili na Stezku korunami stromů. I tomuto výletu jsem věnovala samostatný článek, takže se nebudu opakovat. Po návratu opět bazén. Tentokrát už tam jedna rodinka byla, rochnila si ve vířivce. My pak museli jsme 20 minut čekat, než bude znovu možné zapnout bublinky. Krátce po nás přišla ještě jedna rodinka, a hned jak se vířivka uvolnila, nacpali se tam - normálně nás předběhli a celkem marně se pokoušeli spustit bublinky. Adámek to jejich snažení chtěl komentovat, ale včas jsem tomu zabránila, odtáhla ho na druhý konec bazénu a poučila ho, že když bude zticha, možná to vzdají a můžeme si tam potom vlézt my. Skutečně po asi čtvrthodině marných pokusů naštvaně vylezli a šli do bazénu. Počkali jsme až uplyne zbývajících pár minut, vlezli si tam a zapnuli trysky. Trošku škodolibě jsme pozorovali druhou rodinku. Po lázni jsme opět poseděli v hospůdce. U vedlejšího stolu seděla rodinka a hrála dostihy a sázky. Adámka hra zaujala. Povšimla jsem si, že je možné si hru na baru vypůjčit (rodinka měla svou vlastní) a tak jsme si ji po večeři vypůjčili a hráli až do noci. Adámka to tak bavilo, že jsme potom při zpáteční cestě zastavili ve městě v obchodě a koupili mu hru domů.


Nastal poslední den našeho pobytu a my vlastně ještě nic neviděli z Pece. Tentokrát jsme to chtěli napravit. Navíc v Peci jsou další atrakce pro děti, tak jsme s manželem doufali v lenošení při kterém by se Adámek nenudil. To se nám povedlo. Adámek nejprve sjel na bobové dráze a potom šel skotačit do "Lemurie" - zábavní park pro děti. Po obědě jsme se ještě trošku prošli, ale nic zajímavého jsme neobjevili. Pec je především turistické městečko: Všude samé hotely, penziony, hospody, suvenýry... Vrátili jsme se na hotel, naposledy si užili bazén a hlavně vířivku. Po večeři jsme si ještě dali partičku kulečníku a šli spát. Moc se nám tam líbilo, užili jsme si to, ale už jsme se těšili domů.


navštíveno 8.-13.7.2018

úterý 28. srpna 2018

Cosmos Discovery

Adámka doslova fascinuje vesmír. Má o něm nastudováno spoustu věcí a jeho znalosti mě často překvapují. Je tedy pochopitelé, že jsme nemohli vynechat návštěvu výstavy Cosmos Discovery na brněnském výstavišti. I když ... málem jsme ji prošvihli a to by byla fakt škoda, protože je zajímavá.


Po zkušenosti doporučuji dorazit brzy ráno. Při našem odchodu (kolem poledne) už byla fronta na kase dlouhá cca 30 metrů a prodávaly se časovky. Na výstavě je povoleno fotit pouze bez blesku - podle toho taky fotky vypadají, bylo tam dost temno. Příjemným bonusem bylo zapůjčení audio-průvodce zdarma. Sice jsou všude popisky, ale ty nahrávky byly mnohem podrobnější a navíc umožňovali kochat se exponáty, zatímco člověk poslouchal. 


Po vstupu to nevypadalo moc zajímavě. Prostor je rozdělen na několik oddělení a to první nic moc zajímavého neukazovalo. Prostřednictvím obrázků nás seznámilo s tím, že předchůdci vesmírných raket byly vlastně válečné rakety, z jejichž konstrukce se při vývoji vycházelo. Místnost sloužila spíš jako čekárna na promítání úvodního filmu.



Teprve potom následovala ta zajímavá část výstavy: skafandry kosmonautů, modely raket a vozítek, výbava kosmonautů ... Na stěnách byly panely s fotografiemi nebo obrazovky na nichž běžely krátké smyčky z kosmického výzkumu. Překvapila mě velikost skafandrů, už jsem někde četla, že z úsporných důvodů (aby byly rakety co nejmenší) museli být kosmonauti malého vzrůstu. Ale tak!? A stejně byli v té raketě namačkaní jak sardinky v konzervě. 

skafandr pro pobyt ve volném prostoru
vnitřek rakety Mercury
Jedním z nejzajímavějších exponátů byl průchod sovětskou orbitální stanicí "Mir". Zřejmě to mělo simulovat pocity ve skutečném vesmíru. Díky natočení celého vnitřního prostoru docházelo k optickému klamu. Ačkoliv člověk stál na pevné rovné zemi, mozek dostával jiné vizuální informace. Ve snaze je sladit docházelo k pocitu rotace v prostoru. Jednoduše řečeno, krátce po vstupu se Vám začala točit hlava a po prostoru jste se pohybovali jako opilí.
Orbitální stanice MIR
Pro děti byla v celém prostoru připravena "hra". Hledaly panely s razítky a otázkami. Potom si mohli v suvenýrech vyzvednout malou odměnu. Hra Adámka bavila, ale odměna byla zklamáním. Mrňavý pytlíček medvídků Harribo. Nic proti medvídkům, ale očekávali jsme spíš nějaký suvenýr: magnetku, nálepku, záložku do knížky (samozřejmě s motivem kosmu)... Prostě něco na památku, jak bývá na podobných akcích zvykem.


Mě zaujalo kosmické jídlo - jeden balíček je na porce na jeden den a má zhruba velikost hamburgeru.
Jinak ale mohu výstavu doporučit. Jen už je málo času. V Brně končí 2.září. Ale snad se potom přesune někam jinam, aby i jiní měli možnost se na ni podívat.



navštíveno: 25.8.2018



Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...