čtvrtek 25. června 2020

České dějiny

Kdybyste náhodou někde narazili na putovní výstavu České dějiny, tak neváhejte a zajděte se podívat. Vřele doporučuji. Podle plakátu jsem sice čekala něco většího, ale i tak to stálo za to! Vzala jsem i Adámka, aby se trošku vzdělal. Dějepis ho sice moc nebere, ale i on výstavu a s ní spojenou přednášku nakonec shledal zajímavou. Škoda jen, že v Prostějově byla tak krátce a ještě v době "covidových" prázdnin, takže školáci se mohli podívat jen, pokud o to projevili zájem rodiče (jako třebas já).


Program nebyl nijak upřesněn, takže jsme přišli přímo doprostřed výkladu. Usadili jsme se tedy na volná místa a nechali si vyprávět o Marii Terezii a dalších osobnostech našich dějin. Po skončení "přednášky" se všichni rozprchli k různým exponátům. Začátek přednášky nám však neutekl, po cca půlhodinové přestávce se celá opakovala, takže jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí, které jsem se rozhodně v dějepise neučila.

My začali u pravěkých modelů, abychom to vzali pěkně chronologicky. Mamut se mi zdál poněkud malý - co si pamatuju mamuta z Anthroposu, ten byl přes dvě patra. (To mi připomíná, měli bychom se do Anthroposu taky vypravit) A naopak model Věstonické venuše byl příliš velký.


Jako první historická osobnost našich dějin byl představen Sámo. Kým ve skutečnosti Sámo byl se vlastně vůbec neví. Podle všeho byl bohatý (měl prostředky na to, aby vyzbrojil naše předky) a mohl volně cestovat. My se učili, že byl kupcem, ale podle všeho mohl mít i jiné povolání. Sámova říše je vlastně první písemnou zmínkou o dějinách na našem území - ve Fredegarově kronice je zmínka o bitvě u Wogatisburgu. Kromě toho, že se jedná o první písemnou zmínku o osídlení našeho území, je to zároveň také první písemná zmínka o bitvě (válce) v Evropě. Kdo z archeologů najde Wogatisburg, sláva ho nemine.

Další dva muže, kteří významným způsobem ovlivnili naše dějiny jsou věrozvěsti Konstantin a Metoděj. Přinesli k nám křesťanství, které mělo a dodnes má velký vliv na život a kulturu naší země. Také naučili staroslovany číst a psát, k tomuto účelu vytvořili písmo hlaholici. Tím jsme se vlastně zařadili mezi "vzdělané" národy Evropy. Ale ono "vzdělání" nebylo až tak důležité, alespoň v té době. Vzdělanců u nás zas až tak moc nebylo a klidně mohli číst a psát v nějakém jiném jazyce. Význam to mělo především pro obyčejné lidi, kteří se často ani tu hlaholici moc dobře nenaučili. Tím, že jsme získali vlastní písmo, mohla být také bible přeložena do staroslovanštiny, což vlastně znamenalo, že i bohoslužby mohly být konány v jazyce, kterému tehdy všichni rozuměli. Takový byl tehdy zákon: Kdo neměl bibli ve svém jazyce, nemohl v něm mít ani bohoslužby.


Přemysl Otakar I. - první český král, který získal dědičný královský titul, a to díky listině Zlaté bule sicilské. Zlatá bula je jeden z našich nejdůležitějších historických dokumentů. Nejen že jsme získali vlastního krále. Listina nám také zaručuje nezávislost a našemu panovníkovi pak významná práva vůči církvi.

Samozřejmě nesměl chybět vůbec nejvýznamnější Čech - totiž císař Karel IV. Tady se snad ani nedá nic nového říct - tak je jeho kult profláknutý. Přesto byly jeho významné činy v rámci přednášky podány nesrovnatelně zábavněji než bývá obvyklé v hodinách dějepisu.

Další pomyslný mezník v naší historii představoval Mistr Jan Hus. Všichni ze školy známe jak žil a jak nakonec skončil. Ovšem interpretace našich učitelů nebyla tak úplně správná. V souvislosti s Husem jsem vůbec poprvé v životě slyšela o tzv. Papežském schizma - tedy situaci, kdy v katolické církvi zastávali úřad papeže dva (někdy i více) papežů, což v době, kdy se bez církve neobešlo takřka vůbec nic, přinášelo nemalé problémy. Jeden papež něco schválil, druhý ne... Prostě zmatek. A do toho v Čechách "zlobil" Hus! Císař Zikmund, patřící k nejvýznamnějším panovníkům Evropy měl "na stole" dva relativně velké problémy k řešení. Je nejspíš pochopitelné, že upřednostnil ten celoevropský před nějakým Husem z Čech. Ovšem ani Husa se tak úplně nevykašlal. Svolal Kostnický koncil jehož hlavním cílem bylo řešení právě papežského schizmatu, ale vymohl si, že jedním bodem z programu bude i Hus a jeho učení. Husovi poslal "glejt" zaručující mu bezpečnou cestu. Co přesně bylo obsahem glejtu a zda Husovi zaručoval i bezpečný návrat věděl snad jen on sám. Nikoliv však Hus. Jakmile se Hus dozvěděl o Zikmundově pozvání a glejtu, na nic nečekal a vyrazil do Kostnice, kam dorazil asi o měsíc dříve než měl. Císař Zikmund tam zatím nebyl, takže k procesu došlo bez jeho přítomnosti a Hus neměl v ruce nic, čím by prokázal, že je pod Zikmundovou ochranou a tak byl uvržen do žaláře a souzen. Po svém příjezdu se sice císař Zikmund snažil vymoci Husovo propuštění, ale byl odmítnut a vlastně svým způsobem zahnán "do kouta" pohrůžkou, že sněm rozpustí. Chtěl-li Zikmund vyřešit celoevropský problém papežského schizmatu, musel tomuto nátlaku ustoupit. Přesto se mu podařilo vyjednat, že Hus byl převezen do mírnějšího vězení a jeho soud měl být odložen na pozdější dobu. Tuto dohodu, bohužel, koncil porušil a Husa odsoudil.


Upálení Mistra Jana Husa zvedlo v Českých zemích vlnu odporu. Do čela "povstalců" se postavil chudý zeman Jan Žižka z Trocnova. Učebnice dějepisu nám jej líčí jako hrdinného vojevůdce. Ve skutečnosti to byl spíš lapka, který využil příležitosti, která se mu naskytla. Žiška je vlastně jen přezdívka odkazující k jeho zranění, znamená jednooký. O oko přišel již v dětství, pravděpodobně nešťastnou náhodou při tréninku šermu. V mládí s tichým "souhlasem" panovníka škodil Rožmberkům. Rožmberkové byli významným rodem a panovníkovi vyhovovalo, že je zaměstnávají potyčky s nějakým Žiškou a tudíž nemají čas se míchat do politiky. Nějaký čas také strávil Žižka jako žoldák v armádě polského krále - zde se nejspíš poprvé setkal s onou slavnou vozovou hradbou, kterou zdokonalil a poté využíval během husitských válek. 

Dalším významným panovníkem byl císař Rudolf II. Poslední císař, který sídlil v Praze. Mecenáš umělců, badatelů, alchymistů i šarlatánů. Nedozvěděla jsem se nic, co bych už dříve nevěděla, ale nevadí. Ani příběh Jana Ámose Komenského mě ničím nepřekvapil. Ale o to více jsem obdivovala ukázku z jeho obrázkového slovníku Orbis Pictus. A hodně mě zaujalo jeho mravoučné desatero - tím bychom se měli řídit stále.


Marie Terezie - jediná žena v historii, která si směla na hlavu nasadit naši Svatováclavskou korunu. Jelikož se zajímám o genealogii, tak mě výčet jejích reforem nijak nepřekvapil, přestože o spoustě z nich jsme se ve škole neučili. Ale z genealogického hlediska jsou důležité, takže je znám. Ovšem líbilo se mi vyprávění o Terezínské pevnosti, kterou nechala vybudovat.

Poslední dvě místa výstavy patřila císaři Františku Josefu I. a následníku trůnu Ferdinandu d'Este. Jejich jména jsou spojena hlavně s první světovou válkou. Přiznám se, že mi z přednášky o nich v hlavě nic moc neutkvělo.

Někdo možná informace, které jsem vypíchla jako zajímavé, znáte. Možná jste se to dokonce v dějepise učili. Já si to buď nepamatuji, ale spíš jsem přesvědčená, že nám to učitelé neřekli. Historii mám ráda a dějepis mě bavil. Ale zase ne natolik, abych si všechno ještě samostatně ověřovala. Samozřejmě jsem si nafotila snad všechno, ale nechci vám to sem dávat, abych vás nepřipravila o případný zážitek, pokud výstavu navštívíte.

navštíveno: 30.5.2020 v Prostějově

čtvrtek 30. dubna 2020

Okolím Tovačova

Konečně se nám udělalo teplo a manžel může vyrážet na ryby. Občas jedu s ním. Někdy jen tak sedím na břehu, dělám mu společnost a háčkuju si. Jindy se vypravím na toulky okolím. Tak tomu bylo i v tomto případě.


Tentokrát si manžel jako cíl vybral rybník, vlastně jezero Donbas u Tovačova. Vyrazili jsme tedy na výlet všichni. Já měla jasný plán - navštívit soutok Bečvy s Moravou a pořídit z toho místa pár fotografií, které by mi později mohly posloužit jako předloha pro můj projekt KRAJinKY z Hané. Adámek se obětoval a dělal mi cestou společnost. Pomohli jsme manželovi s jeho vybavením k vodě a když si vše rozložil nedaleko mohutného dubu, rozloučili jsme se a vyrazili na procházku pěšinou po břehu rybníka.




Jezero slouží jako zdroj pitné vody a vstup do jeho blízkého okolí je zakázán, mohou tam pouze samotní držitelé rybářských oprávnění. To jsme se bohužel dozvěděli, až po návratu zpět - cedulí jsme si nějak nepovšimli a navíc se kolem rybníka couralo dost dalších lidí i přesto, že byl normální všední den.

Kromě pitné vody slouží jezero také k těžbě písku. K tomu účelu je na jezeře umístěno těžební zařízení. Na břehu jsou potom další zařízení na jeho dopravu, zpracování apod. Když jsme došli blíže, chvíli jsme se zastavili a sledovali, jak těžba probíhá. Obrovský drapák se spouštěl na lanech do vody, aby nabral písek, který potom vysypával do lodi. Ta jej potom odvážela k protějšímu břehu, kde stály mohutné dopravníky a další zařízení, u nichž se na tu dálku nedalo poznat, k čemu by mohla sloužit. No, pravděpodobně bychom to nepoznali ani zblízka.



Krom těchto technických věcí jsme se cestou setkali i s přírodními zajímavostmi. Třebas nás zaujal tento ohlodaný strom, zřejmě práce bobrů. Ty jsme však nezahlédli. O kousek dál jsme viděli torzo stromu děravé jak ementál - že by datel nebo nějaký jeho příbuzní? V jeho sousedství bylo několik popadaných stromů. A za nimi kus zčernalé země jako by tam snad hořelo. Podivné na tom bylo to, že zčernalé místo bylo poměrně malé ačkoliv okolo bylo dost dalších stromů a křovin. Jak to, že se požár nerozšířil? Chvíli jsme se tomu podivovali a povídali si o tom, až nás napadlo, že to mohlo být možná od blesku, který sice místo sežehl, strom shodil, ale další škody zřejmě nenapáchal....Kdo ví?




Po chvíli jsme došli až k místu, kde jsme museli jezero opustit. V další cestě kolem něj nám bránil plot areálu štěrkoven. Stejně jsme chtěli na druhou stranu, k Moravě. V těchto místech byl velký pásový dopravník a tak si jej Adámek mohl prohlédnout zblízka. Ještě nikdy nic takového na vlastní oči neviděl. Sice zrovna nebyl v provozu, ale vysvětlila jsem mu, jak přibližně funguje. A také jsem ho upozornila, že nikdy nesmí pod něj chodit, protože je to nebezpečné. Ostatně sám viděl ty hromady ztvrdlého písku, který z něj spadal. Některé vypadaly jako opravdické miniaturní hory.




Pokračovali jsme podél dopravníku k Moravě a dál po jejím břehu. Doufala jsem, že tak dojdeme k silnici a k mostu, kterým se dostaneme na druhý břeh, abychom mohli dojít až na špici soutoku. Ten jsme brzy uviděli před sebou.


V další cestě nám však zabránil jakýsi potok. Jeho koryto bylo hluboké a příkré a v tuto dobu v něm teklo dost vody, aby se nedal tak snadno překročit. Museli jsme se vrátit. Cestou zpět jsme nešli až k jezeru, ale po široké lesní cestě, o níž jsem doufala, že nás dovede k turistické značce, která tu někde měla být. Po ní bychom k soutoku bez problémů došli. Šli jsme pomalu, povídali si a já se rozhlížela kolem sebe do všech stran, jak mívám ve zvyku. Jak myslíte, že jsem objevila předchozí "zajímavosti"? Na cestě rozhodně nebyly. Sice jsem už nic dalšího zajímavého neobjevila, ale díky tomu jsme turistickou značku nakonec našli. Nevedla po této cestě, ale po užší souběžné o pár m dále v lese. Na jednom rozcestí jsem ji zahlédla a přešli jsme na ni. Po ní jsme došli opět k onomu potoku a lávce přes něj.


Pokračovali jsme dál po turistické cestě, která nás vyvedla mezi pole. Tady skutečně nebylo nic zajímavého, snad jen výhled na věž Tovačovského zámku, dominantu celého okolí. A o půl km dál zase vyhlídka na most přes Bečvu.



Turistická značka nás dál vedla podél Bečvy až k soutoku, našemu cíli. Pořídila jsem z tohoto místa několik fotografií, ale nejsem si jistá, jestli se do projektu budou hodit. Budu to muset ještě promyslet. Ale i tak to byla pěkná vycházka.


Navštíveno: 24.4.2020

čtvrtek 2. dubna 2020

Prostějovské kostely I.

Jak název napovídá, dnes se projdeme po církevních památkách. A protože jich je v Prostějově celkem dost, rozdělila jsem článek na více dílů. V tom dnešním se podíváme na kostely v centru města a některé s nimi související stavby. A i když jich je méně, tak to bude dlouhý, protože jsem využila příležitostí a do některých nahlédla i dovnitř.

Kostel Povýšení svatého Kříže

Kostel se nachází v samém centru Prostějova. Je obklopen okolní zástavbou, takže je obtížné pořídit kvalitní fotografie. Měla jsem to štěstí, že jsem jej navštívila několikrát s průvodcem a pokaždé jsem měla možnost vidět jej z jiné "perspektivy". Rozhodla jsem se s vámi o všechny tyto zajímavé informace podělit, proto bude kostelu později věnován samostatný článek. Dnes tedy jen fotka exteriéru (pořízeno z ochozu radniční věže)

Kostel Povýšení svatého kříže

Kostel sv. Petra a Pavla, kaple sv. Lazara

Ačkoliv o tom nejsou písemné ani jiné doklady, je považován za nejstarší v Prostějově. Samozřejmě ne ten dnešní, ale jeho předchůdce. V okolí kostela býval nejstarší prostějovský hřbitov. Dle odhadů byl založen ve 12.-13. století. Po dokončení kostela sv. Kříže jeho význam poklesl. Původní kostel měl rozměry 22,5 x 7,5 m a jeho výška byla 9,5 m. V letech 1728-30 byl celkově přestavěn, rozšířen a dostal novou vysokou věž. Zároveň také byla vybudována krypta. Hlavní oltář v kostele je svým způsobem unikátní, protože jej zdobí sousoší "Poslední večeře páně". Patronům kostela sv. Petru a sv. Pavlu je věnován první boční oltář. Věž kostela s kopulí pochází až z roku 1940. Původní věž byla stržena vichřicí už v roce 1740, místo ní byla postavena jen nízká věžička zastřešená čtyřbokým jehlanem. Zvon na věži je nejstarší v Prostějově, pochází z roku 1506 a váží 300 kg.

Kostel svatého Petra

Kostel sv. Petra - mozaika nad vchodem

Kostel sv. Petra - hlavní oltář

Kostel sv. Petra - poslední večeře

Kostel sv. Petra - varhany

V těsném sousedství kostela je kaple sv. Lazara. Má šestiboký tvar a slouží převážně ke zkouškám sboru. Pod kaplí se nachází hrobka, která je ve velmi špatném stavu a vstup do ní by byl příliš riskantní i pro výzkumníky.

Kaple svatého Lazara

Kaple sv. Lazara - oltář

Kostel sv. Jana Nepomuckého a klášter Milosrdných bratří

Na založení kostela a kláštera má zásluhu Marie Anna, kněžna z Lichtenštejna, která tak učinila jako poděkování za uzdravení svého těžce nemocného syna Jana Nepomuka. Kostel má poměrně jednotnou barokní výzdobu, která je dílem několika neznámých mistrů a místního mistra Františka Antonína Šebesty, který se malířství vyučil v Itálii a přijal tam italské jméno Sebastini.

Kostel sv. Jana Nepomuckého a klášter Milosrdných bratří

Kostel sv. Jana Nepomuckého - interiér

Kostel sv. Jana Nepomuckého

Kostel sv. Jana Nepomuckého - varhany

Kostel patří ke komplexu kláštera Milosrdných bratří. Za jeho založení vděčíme kněžně Anně z Lichtensteina. Ta se modlila za uzdravení svého syna a přislíbila Bohu, že nechá vybudovat klášter. K jeho založení došlo v roce 1733 a ještě téhož roku přišlo do Prostějova asi 600 milosrdných bratří.  Neměli v Prostějově snadné, zdejší lékaři a lékárníci je brali jako konkurenci. Už od svého příchodu přijímali do péče nemocné a sloužili všem bez rozdílu. V roce 1734 otevřeli i lékárnu. Milosrdní bratři sloužili nemocným více než 200 let. V roce 1941 řád rozpustilo Gestapo, klášter zabrali a majetek řádu zabavili. V roce 1943 zde zřídili německý lazaret, který po osvobození využívali rusové. Po válce se do zdevastovaného a vyloupeného kláštera vrátilo jen pět bratří. I když jich bylo tak málo, snažili se svou činnost obnovit. Ovšem po nástupu komunistů byla nemocnice zestátněna a v roce 1950 byl řád již podruhé zrušen.  V této době utrpěl klášter i nemocnice asi největší škody a to především necitlivými zásahy do nádherné barokní výzdoby. Nástěnné malby s křesťanskou tematikou byly zakryty bílými nátěry. Štuková výzdoba byla na mnoha místech odstraněna a tam kde náhodou zůstala, byla narušena elektroinstalací. Když byl v roce 1990 klášter vrácen značně oslabeným bratřím, nebyli schopni tak rozsáhlý komplex spravovat. Předali tedy klášter do správy Olomouckého arcibiskupství s příslibem, že bude opraven a bude sloužit charitě. Zatím k tomu nedošlo a budovy nadále chátrají.

Klášter milosrdných bratří - dvůr

Klášter milosrdných bratří - výzdoba

Klášter milosrdných bratří - "výzdoba"


Navštíveno: září 2019

čtvrtek 5. března 2020

Mlýn v Mořicích

U nás v Mořicích se rýsuje nová památka. Tedy není tak úplně nová, stojí tu už téměř sto let, ale teprve v posledních letech se podnikají kroky k tomu, aby se památkou stala. Jedná se o místní mlýn.

Vodní mlýn se v Mořicích datuje od roku 1350. Jeho novodobá historie se však píše až od roku 1926, kdy původní vodní mlýn koupil p. Josef Králík z Kralic na Hané. Protože mlýn byl již značně zchátralý, zbořil jej a na jeho místě vystavěl nový, poháněný vodní turbínou. Nový mlýn byl spuštěn v roce 1927 a v držení rodu Králíků byl až donedávna. V roce 1948 jej komunisté znárodnili a od té doby mlýn chátral. Pana Králíka milostivě nechali dál bydlet v obytné části, z níž platil obci nájemné. V 90. letech mu byl již značně zchátralý mlýn v restituci vrácen. Pan Králík ve snaze obnovit provoz, pronajal mlýn soukromníkovi. Soukromník se s jeho souhlasem pustil do renovace a modernizace mlýna, ovšem později k další modernizaci již nedal p. Králík souhlas, protože by došlo ke zničení historického zařízení a tak si soukromník sbalil fidlátka a mlýn se definitivně zastavil. Psal se rok 2003. Po smrti pana Králíka (v 2006) jeho potomci neměli zájem dále udržovat tak rozsáhlou a navíc nevýdělečnou nemovitost a nabídli mlýn k odprodeji. O koupi mlýna projevil zájem místní podnikatel a nadšenec, který se zřejmě rozhodl mlýn nejen zachovat, ale především zrekonstruovat a snad i jako technickou památku časem zpřístupnit veřejnosti. Sice nic takového přímo neřekl a soudím tak jen z několika náznaků.

V současné době je tedy mlýn mimo provoz a veřejnosti nepřístupný. Přesto se občas naskytne příležitost nahlédnout dovnitř - sice s průvodcem, ale "jen na vlastní nebezpečí", protože mlýn je stále ve stadiu rekonstrukce. Tak se pojďte se mnou podívat dovnitř:


Takto vypadá mlýn ze dvora. To oprýskané vlevo je obytný dům. K němu je přilepen samotný mlýn. Ta opravená budova vpravo je sýpka, se kterou se do budoucna počítá jako s galerií nebo výstavní síní. Jsou tam rozlehlé prostory.


Při této příležitosti zde byly vystaveny fotografie místního rodáka Františka Poláčka.


A zde už je strojovna mlýna. Ten relativně malý motor pohání všechny stroje ve mlýně.


Toto je hlavní hřídel, kterou přes klínový řemen roztáčí motor. Vidíte několik kol, která jsou klíňáky propojeny s různými stroji ve všech patrech mlýna. Teď jsou klíňáky shozené mimo, aby se náhodu nestalo, že by se něco skutečně nedopatřením spustilo.





Další stroje a zařízení si nepamatuju k čemu slouží, ale rozhodně stojí za pozornost. Jedná se o původní zařízení mlýna a jak můžete vidět, všechno je ze dřeva.



A na závěr ještě přidám ty nádherné výhledy z oken. Na prvním je opravený dvůr s konírnou a přístavky. Na dalším pak typická Hanácká krajina v době žní.

Navštíveno 10.8.2019

čtvrtek 6. února 2020

Prostějov - nejvýznamnější památky

Prostějov je krásné město. Ale trvalo mi dlouho, než jsem ho alespoň trošku poznala. Všechny mé návštěvy v Prostějově byly ryze účelováé (na nákupy, na úřady, kdysi i na cvičení apod.) Člověk stále někam spěchal a i když jsem se vždy dívala i kolem a vnímala jeho krásy, nikdy mi nedošlo, kolik toho všeho tu vlastně je. Do jednoho článku by se mi to všechno, co vám chci ukázat, nevešlo, a tak jsem pro vás připravila sérii tématických článků o Prostějově. Dnes to bude o nejvýznamnějších Prostějovských památkách.

Výhled na náměstí z radniční věže

Městské hradby
jsou asi nejstarší památkou v Prostějově. Nejstarší zprávy o opevnění města pocházejí z roku 1406, tehdy však byly hradby dřevěné se dvěma branami ve směru na Olomouc a Brno. Tyto hradby byly poškozeny Husity v roce 1423 a následně vojsky Markraběte Albrechta v roce 1431. V rámci oprav byly přistavěny nové brány směrem na Plumlov a Kostelec. Kamenné hradby se začaly budovat v roce 1495. Před hradbami byl ještě val a malá obranná zídka. Postupně se přidávaly i bašty. V roce 1526 Jan z Pernštejna část hradeb zboural a na jejich místě si vystavěl zámek, který však začlenil do obranného systému města. Od roku 1865 byly hradby postupně rozebírány a do dnešních dnů se zachovalo pouze torzo v délce cca 300 m zakončené baštou, která dříve sloužila jako městská šatlava, dnes zde sídlí galerie. Další bašta je v Knihařské ulici, ale téměř byste ji nepoznali - slouží jako soukromé obydlí. Z vnější strany hradeb je krásný park s množstvím okrasných stromů - o tom někdy příště. Z vnitřní strany byly hradby v roce 2012 doplněny malbou domečků ghetta, které zde dříve stávalo.

Smetanovy sady

bašta

z ulice Hradební

z ulice Hradební

Zámek Pernštejnů
Když půjdete kolem hradeb směrem na sever, dojdete k zámku, který byl už při výstavbě zakomponován do obranného systému města. Zámek vybudoval Jan z Pernštejna v letech 1522-1526. Za Vratislava z Pernštejna byl přebudován v renesančním stylu. Z této přestavby se zachoval pouze  nádherný vstupní portál, který údajně patří k nejkrásnějším na Moravě. Během třicetileté války švédové zámek vypálili a tím zničili nejen akrády na nádvoří, ale i ostatní výzdobu. Zámek byl provizorně opraven a sloužil jako sýpka, později židovské vězení. Koncem 19. století koupila zámek městská záložna a začátkem 20. století zámek opravila do dnešní podoby. Z této doby pochází také sgrafitová výzdoba fasády. Dnes patří zámek městu a jedinou přístupnou částí je turistické informační centrum.



Páni z Pernštejna

Knížata z Lichtensteina

Páni z Kravař

Hanák tade bode do skonání světa -
tento staré zámek dyl o štere leta!

vstupní brána

nádvoří
Nová radnice
Samozřejmě tu máme i "starou" radnici, ale tu jsem tematicky zařadila do jiného článku. Nemusíte  se bát, že byste o ni přišli. Nová radnice je asi nejvýznamnější dominantou města. Její věž je nepřehlédnutelná. Vybudována byla v letech 1911-14 a na její výstavbě se podílelo kolem čtyřiceti stavebních podniků z Prostějova a blízkého okolí. Při pohledu zvenčí vás možná napadne, proč věž nestojí uprostřed, aby stavba byla symetrická. Ona původně měla stát uprostřed a budova měla být větší. Jenže majitel sousední parcely ji městu odmítl odprodat a tak už rozestavěná radnice zůstala nesouměrná. Když už budete v Prostějově, určitě nahlédněte i dovnitř radnice. Sice se podíváte jen na chodby a schodiště, ale bohatá barevná štuková výzdoba vás okouzlí. A nebojte se vystoupat i do dalších pater, každé je totiž jiné. Pokud budete mít štěstí, můžete se podívat i na věž, v letních měsících tu probíhají komentované prohlídky. Věž je vysoká 66 m a z nejvyšších pater je za dobrého počasí rozhled opravdu do daleka. Z čelní strany ji zdobí krom jiného i orloj - to mnoho lidí netuší. Orloj totiž nejsou ti pohybliví panáčci, jak je znáte ze Staroměstského náměstí v Praze. Orloj je druh hodin, které ukazují aktuální pozici Slunce, Měsíce, případně i planet v jednotlivých znameních zvěrokruhu.





Orloj
Tak jak se vám u nás v Prostějově líbí? 
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...