Malá Morava

Za téměř jedenáct let manželství jsme byli jen 2x na dovolené a v obou případech to byla pro naše manželství celkem zatěžkávací zkouška. Proč jezdit někam s někým, koho sice miluju, ale on se tam otravuje a dává nám to patřičně sežrat? Místo týdne odpočinku, relaxu a pohody je z toho najednou týden stresu, hádek kvůli maličkostem a kyselejch xichtů. Ty dvě dovolené mi stačily na to, abych toto pochopila a po manželovi podobné zpestření života nepožadovala. Když chci vyrazit se někam odreagovat, tak jedu s přáteli z tajči a oba (já i manžel) jsme spokojení.

Přesto manžel možná tuší, že ráda cestuju a občas mě vyveze na výlet. Ne moc často, tak jednou-dvakrát do roka. Letos se překonal a rovnou zajistil mini-dovolenou - tedy výlet s přenocováním. Jako klient občanského sdružení Handi Jobs dostal totiž nabídku, a protože už dávno si přál pár lidí ze sdružení osobně poznat, tak mu takový výlet přišel docela vhod.

Minulou sobotu jsme tedy vyrazili krátce po šesté ranní (abychom si ten výlet pořádně užili) směr Jeseníky. Ačkoliv jsme už týden dopředu plánovali trasu, stihli jsme se cestou trošku poškorpit, protože manželovi se předem dohodnutá trasa nelíbila a obviňoval mě, že ho špatně naviguju (při zpáteční cestě se mi pak omluvil, že skutečně ona trasa byla nejlepší).

Naším cílem byla Severomoravská chata v Malé Moravě - Podlesí. Turistická chata snad na konci světa, k níž vedla úzká cesta plná serpentin. Náš plyňák cestou do kopce trpěl, manžel sešlápnul plyn až na podlahu a já se v duchu modlila, abychom nikoho nepotkali do protivky, protože při té rychlosti by srážka měla asi dost vážné následky. Naštěstí u nás stáli všichni svatí a my dorazili vpořádku.

Bylo něco málo po osmé, a tak jsme museli počkat, až dosavadní hosté uvolní pokoje. S tím jsme však počítali, takže náladu nám to nezkazilo. Věci jsme nechali v autě, popadli jen košík na houby a foťák a vyrazili do nejbližšího okollí "na průzkum". K mému překvapení rostly i nějaké jedlé houby v těsném sousedství chaty, i když v dost skromném množství. Kolem desáté jsme se vrátili zpět s pár suchohříbky v košíku. Snad bude později příležitost jim pořídit kamarády.

Setkali jsme se s paní Karin, organizátorkou pobytu. Řekla nám vše potřebné ohledně ubytování, jídla a programu. Na odpoledne byl naplánován společný výlet do vojenského muzea v Králíkách a potom na Annenskou pouť ve Starém městě. Z výletu jsme se omluvili a doufáme, že naše odůvodnění znělo dostatečně přijatelně. Těšili jsme se totiž na hory a lesy, kterých se jaksi u nás na Hané nedostává. Je to tak zoufalé, že každý remízek velikosti městského parku se tu honosně nazývá lesem a každé "krtině" s převýšením alespoň 2 m se říká kopec. Takže hory a les jsou pro nás něco velmi vzácného.

Po obědě tedy všichni odjeli a my se opět vyzbrojili košíkem a foťákem a vyrazili do lesa. Aby naše toulání nebylo jen tak bez cíle, naplánovala jsem kraťoučkou vycházku ke kapli Svaté trojice a dále k minerálnímu prameni Rudolf (celkem jen necelé 4 km). Je to totiž jediné místo v okolí, kde je tzv. keška, kterou jsem doufala zpříjemnit vycházku Adámkovi. Ačkoliv manžel se celý týden těšil na houby, tak na místě prohlásil, že nic neroste a kráčel si pěkně po cestě. Mě naopak chytl zápal a prodírala jsem se s košíkem lesem na dohled od cesty a kupodivu sem-tam i něco našla. Adámek to střídal. Občas šel se mnou lesem, občas po cestě a občas borůvčím.

V sousedství kaple byla jakási chatka s altánkem, sice pustá, ale v altánku byly pohodlné lavice, kde jsme chvíli poseděli. Pak jsme se vypravili hledat kešku. Jelikož nemám GPS, tak se musím spoléhat jen na fotku eartmapy ve foťáku a svoji paměť, případně pár poznámek na kousku papírku. V tomto případě to bylo jasné: Keš je u cesty pod třetím vysokým stromem od chatky. A skutečně jsme ji po chvíli pátrání našli. Já se zapsala do notýsku a Adámek si z těch krámů uvnitř vybral nějakého panáčka. Ještě jsem vložila mějakou tretku na výměnu a šli jsme obdivovat kapli.

Bylo to zvláštní místo. Kaple uprostřed pustiny... Podle pověstí byla původní dřevěná kaple postavena v roce 1746 jako poděkování obyvatel Králík za šťastnou záchranu před Prusy ve Slezských válkách. Nynější kamenná kaple je z roku 1898 a je známým poutním místem. Prosklenými dveřmi bylo možné nahlédnout i dovnitř. V jejím sousedství byl umístěn Jubilejní kámen knížete Johanna II. z Lichtenštejnu z roku 1898, které se umísťovaly na jeho panství při příležitosti 40. výročí vlády. Celkové množství jubilejních kamenů bylo 168 a kolem všech byly vysazeny dubiny, jejichž účelem, kromě piety, mělo být i zjištění, jak duby prospívají v různém prostředí.

Od kaple jsme se vydali k prameni Rudolf. Bylo to jen pár kroků. Na chatě manžel hrdinně odmítl vzít na vycházku láhev s pitím, a tak se návštěva pramene stala životní nutností. Ačkoliv je voda mírně radioaktivní, není prý nebezpečná a tak jsme se s chutí všichni pořádně napili a ještě naplnili láhev, kterou jsem táhla Adámkovi. Ostatně nebyli jsme jediní, pramen je dosti navštěvovaný turisty a je u něj zřízeno posezení.

Po krátkém odpočinku a pořízení pár fotografií, jsme se vydali zpět k chatě. Já se opět pokusila hledat nějaké houby. Moc jich nebylo, jednak je sucho a jednak jsou ta místa dosti frekventovaná, takže to už někdo dávno vysbíral. Ale i tak jsem jich pár našla a ve výsledku jich nasušených byla plná zavařovačka.

Po návratu jsme Adámkva vyslali na hřiště (samotného!) a my trošku relaxovali. Než jsme se nadáli, byl čas večeře. Co bude k večeři, bylo jasné už kolem poledne. Venku před chatou se totiž něco zabaleného do alobalu točilo na grilu. Byla to vepřová kýta a musím říct, že se jim moc povedla. Večeře probíhala formou švédského stolu. Nejsem příznivcem tohoto typu stravování, přijde mi to jednak příliš drahé a jednak jako obrovské plýtvání jídlem. Ale musím říct, že jsem si pochutnala. Po večeři se povídalo o všem možném. Paní Karin především nastínila nové směry, kterými se bude ubírat jejich sdružení. Dosud se zaměřovalo na pomoc s hledáním práce pro handicapované a na pomoc firmám s vytvářením pracovních míst pro ně. Bohužel, zaměstnávání osob se zdravotním postižením je čím dál více omezováno legislativou a sdružení musí hledat novou náplň.

Snídaně byla opět formou švédského stolu a mě doslova cukala ruka. Musela jsem se dost ovládat, abych něco nepobrala sebou, protože toho zbylo opravdu hodně. Po snídani jsem se s Adámkem vypravila opět do lesa. Před námi tu pobývala parta maminek s malými dětmi a po nich zůstalo v lese spousta tzv. domečků pro skřítky, které tam postavily. Adámek ještě nic podobného neviděl (kde taky, že?) a tak byl z toho u vytržení. Když jsme si všechny ty domečky prohlédli, řekla jsem mu, že teď uděláme jeden i my. Našli jsme si příhodný strom a pustili se do díla. Hra nám vydržela celé dopoledne.

 

Po obědě jsme už museli vyklidit pokoje. Na zpáteční cestě jsme se chtěli ještě zastavit v Králíkách a navštívit Horu Matky Boží. Bohužel se během oběda dost silně rozpršelo, takže jsme od toho upustili a jeli rovnou domů.

Malá Morava - Podlesí 28-30.7.2012