Strážnický skanzen

Jakožto genealog amatér jsem si skanzeny velmi oblíbila, protože mi přibližují život prostých lidí na venkově. Letošní rok mě zavál na Slovácko. I zde má můj rod kořeny, i když tato rodová větev mě zajímá jen okrajově. Přesto nikdy neodmítnu příležitost získat i o těchto předcích nové informace. A takovou možností jsou i návštěvy skanzenů.

Skanzen ve Strážnici je poměrně malý, celý ho projdete asi za dvě hodinky. Seznámí vás s lidovou architekturou a zvyky na Slovácku. Pro tuto oblast jsou typické bíle omítnuté chaloupky s modrou podezdívkou a doškovou střechou (= slaměnou). Přesně takové si ve skanzenu můžete prohlédnout, jak zvenčí, tak i uvnitř, kde najdete předměty denní potřeby. V mnoha chalupách jsou také instalované figuríny oblečené do různých zdejších krojů. A v některých vás uvítá i živá "hospodyně" (hospodář jen zřídka), která vám povypráví o běžném životě prostého lidu od "kolébky po hrob" a všelijakých zvyklostech spojených se svátky či mimořádnými událostmi. Většina těch zvyků je podobná i v jiných regionech, liší se prakticky jen v maličkostech, ale i tak je mnohem zajímavější si to poslechnout, než o tom jen někde číst.

Jelikož Slovácko je kraj požehnaný vínem i slivovicí, nechybí tu možnost občerstvení právě těmito zdejšími nápoji. V jedné chalupě jsme ochutnali víno a v jiné slivovici. Já neodolala možnosti okoštovat tzv. "oskerušovicu" - hodně jsem o ní slyšela, že prý je to nejlepší slivovice, taky hodně drahá. To tedy byla, zatímco panáček obyčejné stál 30,- Kč, tato byla za 90,-. Ta cena neodráží ani tak kvalitu nebo chuť, ale to, že oskeruše jsou u nás poměrně vzácné. Aby stromek vyklíčil, musí nejprve semínko projít trávicím traktem nějakého zvířete. Mladý stromeček je potom poměrně háklivý na přemrznutí. A v neposlední řadě trvá mnoho let, než vůbec začne plodit...   Ta slivovice dobrá byla, ale nejsem žádný extra znalec - slivovici (stejně jako víno) rozlišuji na dva základní druhy: Chutná mi a nechutná mi. Tahle teda patřila do té první, ale nějaký rozdíl vůči té naší domácí jsem nezaznamenala. Ale jako gurmánka si můžu alespoň odškrtnout další čárku na svém pomyslném seznamu věcí, které bych někdy chtěla ochutnat.

Kromě zážitku s koštem slivovice, mi skanzen přinesl nové poznatky i v dalším mém koníčku, kterým jsou ruční práce. Jediný chlap v celém skanzenu nám předvedl, jak se "pletou" pravé slovácké rukavice. Slovo pletou jsem záměrně dala do uvozovek, protože oni tomu sice říkají pletení, ale technika spíš připomíná ruční tkaní, kdy osnova je natažená na jakýsi kuželovitý držák a tou potom pletař provléká nitky jako při tkaní. Ano, pletař je také správně, protože tato práce byla převážně mužskou záležitostí, které se věnovali skoro každou volnou chvilku, dokonce i v hospodě seděli společně u stolu, popíjeli, klábosili a pletli... 

Navštíveno 5.8.2020